Strachem proti strachu

Obavy, znepokojení a zvláště strach potlačuji intelektuální činnost a vyvolávají dlouhotrvající stresové stavy,

které prostřednictvím řetězce neuroendokrinních procesů způsobují patologické poruchy v organismu a těžká onemocnění. Patří k nim poruchy srdečně cévní soustavy, vředová choroba, zubní kaz i některé onkologické choroby, což ovšem ani zdaleka není úplný seznam onemocnění způsobených stresovými situacemi a stavy, anebo civilizačních chorob, jak se často nazývají.

Strach má však i svou pozitivní stránku — je jakousi obrannou reakcí, která nás chrání před nebezpečnými situacemi. Kdyby neexistoval pud sebezáchovy a s ním související strach před vnějším ohrožením, dostali bychom se nejednou pod kola aut, riskovali bychom utonutí nebo nějaký smrtelný pád. Stres vyvolaný strachem dává člověku někdy mimořádnou sílu, rychlost a šikovnost. Existuje mnoho případů, kdy nebezpečí přinutilo lidi zdolat nepřekonatelnou překážku, zdvihnout neuvěřitelně těžké břemeno a udržet ho …

Na druhé straně je strach nepřítelem, a velmi nebezpečným.

Neodbytný strach, deprimující utkvělé myšlenky se nazývají fobiemi. Jsou to samy o sobě velmi těžká a nesnadno léčitelná nervová onemocnění, která mají navíc za následek neméně těžké choroby — srdeční, žaludeční a mnohé jiné.

Filozofové a lékaři se již od starověku snažili najít nějaký prostředek proti strachu.

Tomuto závažnému problému věnuje velkou pozornost i současná medicína a psychologie. Pozoruhodným úspěchem v tomto směru se mohou pochlubit specialisté leningradského Fyziologického ústavu I. P. Pavlova Akademie věd SSSR, jimž se podařilo vypracovat novou a účinnou metodu léčení fobií, stavů neodbytného strachu.

Dosud se k potlačení těchto stavů používalo celé řady prostředků — uklidňujících léků, různých způsobů psychoterapeutického působení zaměřených na snížení emocionálního napětí (např. hypnózy) i dnes tak populární metody autogenního tréninku a autosugesce.

Všechny tyto prostředky nejsou však vždy dostatečně účinné, mj. i proto, že člověk, kterého přepadl strach, může jen těžko přesně a objektivně hodnotit svoje pocity, zjistit, z čeho jeho nepokoj, úzkost či strach vyvěrá, a účinně se proti nim postavit.

Udělat strach viditelným, zhmotnit ho, zaznamenat na pásce registračního přístroje nebo zobrazit na displeji oscilografu, ukázat pacientovi jeho zhmotnělý strach aby mohl tváří v tvář s tímto protivníkem bojovat a zvítězit nad ním, to byl hlavní cil práce, do níž se před několika lety pustila ve Fyziologickém ústavu doktorka lékařských věd J. I. Popovová se svými spolupracovníky.

Uvidět strach znamená uvidět jím vyvolané změny v systémech organismu a v jejich funkcích. Nejvhodnějším a nejspolehlivějším indikátorem je zde tzv. kožně galvanická reakce (KGR). Jde v podstatě o změnu elektrického odporu kůže spojenou s aktivací potních žláz ještě dřív, než se začne vylučovat pot. Každá větší a zejména nečekaná změna vnější situace se totiž obráží na elektrickém odporu kůže.

Když si leningradští lékaři zvolili kožně galvanickou reakci za viditelný ukazatel strachu, mohli přikročit k tomu hlavnímu: naučit lidi tuto reakci zvládnout, potlačit ji a tím potlačit i strach.

Metoda, kterou k tomu vypracovali, je přesně opačná než dosavadní relaxační metody založené na zklidňování pacienta a jeho uvolnění, které mu umožňuje zbavit se napětí, nepokoje a strachu. Ve Fyziologickém ústavu jí obrazně říkají vyhánění strachu strachem. Používá se při tom různých zvukových podnětů vyvolávajících znepokojení, úlek a nakonec i strach. Signál strachu, jak se mu říká, je vysoký, studený, nepříjemný zvuk, který budí hrůzu.

V první etapě se pacient musí naučit být ke zvukovým podnětům lhostejný, nereagovat na ně.

V druhé etapě nabývá jeden ze zvukových podnětů nového smyslu spojeného s reálnou hrozbou. Na konci vysokého, pronikavého signálu pacient neodvratně dostává silnou, bolestivou ránu elektrickým proudem. Sledování křivky KGR a její ovládání bychom mohli přirovnat k elektronickému hokeji na televizní obrazovce. Jak víme, v hokeji za každé porušení pravidel následuje trest. Dalo by se tedy logicky předpokládat, že i v zařízení Fyziologického ústavu je pacient trestán za neúspěšné pokusy o ovládnutí křivky KGR. Bylo by to spravedlivé. Avšak v druhé etapě výcviku o nějaké spravedlnosti nemůže být ani řeči. I když je křivka KGR na displeji v normě, dostává pacient ránu elektrických proudem.

Takový trest vyvolává u člověka pochopitelné rozpaky, pacient se na lékaře zlobí, žádá vysvětlení, ale lékař odpovídá vyhýbavě, vždyť léčení je dobrovolné. Znepokojivý zvukový signál a neodvratnost rány elektrickým proudem začnou mít pro pacienta jediný význam. Model strachu je vytvořen a je možno přikročit k třetí etapě — k tréninku aktivního potlačování strachu.

V třetí etapě už triumfuje spravedlnost — nezasloužené tresty jsou zrušeny. Jestliže se během signálu, který upozorňuje na kritický okamžik, člověk úplně ovládne a dokáže udržet křivku své kožně galvanické reakce v mezích uvedených na displeji, rána elektrickým proudem nenásleduje. Člověk si jasné uvědomuje, že nyní už všechno závisí na jeho vůli a dovednosti. Ne- zvládne-li křivku, bude potrestán, v opačném případě není k trestu důvod. A jak se ukazuje, člověk ji zvládá a nad strachem vítězí.

Metoda I. P. Popovové a jejích spolupracovníků se v praxi velmi dobře osvědčila. Zvlášť pozoruhodný byl případ námořníka, kterého jednou během dlouhé plavby za nevlídného počasí posedla myšlenka, že už nikdy neuvidí pevnou zem. Tento strach ho ustavičně pronásledoval, až se z něho vyvinula velmi těžká neuróza. Během léčení se mu velmi dlouho nepodařilo ovládnout křivku KGR na displeji. A tehdy se I. P. Popovová odhodlala k novému experimentu. Připevnila si elektrody ke své ruce a řekla: „Můj osud je teď ve vašich rukou. Jestliže se nedokážete ovládnout, dostanu ránu elektrickým proudem já.“

Strach o druhého člověka se ukázal silnější než fobie. Od této chvíle pokračovalo léčení úspěšně.

Metoda léčení strachu strachem najde zřejmě široké uplatnění nejen v klinické praxi, ale i v profesionálním výcviku — v těch profesích, kde se vyžaduje odvaha a schopnost dokonale se ovládat v kritických situacích.

Čtení č.2, 1987 s.72-74