Problémy chtějí světlo

Stres není jen nelítostný bič, ale i cenný dar přírody.

Na nás teď je, abychom se ho naučili zvládat.

Úvahy o stresu v posledních letech prakticky nemizí ze stránek novin a časopisů. Jak se ho zbavit? Jak se ho zcela vyvarovat?

Mezi lidmi vládne názor, že stačí, aby se člověk nedostával do kritických situací, a stres se mu automaticky vyhne. Tak tomu ovšem není! Stresovou situaci nevyvolávají jen nevyřešené problémy a nepříjemnosti v práci či doma, ale i události velice vítané. Stres je prostě reakce na každou změnu v okolním světě, na změnu, která se nás nějak dotýká.

Příroda však zapomněla na jeden podstatný detail — zatímco mechanismus vzniku stresu funguje okamžitě a automaticky, mechanismus jeho potlačení se často „zasekne“. A to v situaci, kdy dynamika současného života udržuje každého z nás v neustálém napětí.

Možná jste si už někdy všimli, že rozrušený člověk dýchá ztěžka a přerývavě, v okamžicích strachu dokonce nemůže dech popadnout vůbec. Odborníci jsou přesvědčeni, že naučí-li se člověk pravidelně dýchat, zbaví se i zbytečného emocionálního přepětí. Stejně nezbytným předpokladem úlevy pro přetížené nervy je schopnost uvolnit svalstvo.

Těžko si ovšem představit moderního, aktivně žijícího člověka, který by dokázal žít s trvale uvolněným svalstvem a uměl naprosto pravidelně dýchat. To znamená, že nestačí nervové vypětí jen potlačovat, musíme být na přetěžování nervové soustavy připraveni.

Příroda nás přece uzpůsobila k enormní tělesné námaze, počítala s tím, že něčemu takovému bude lidský organismus čas od času vystaven, čímž se zároveň posílí jeho krevní oběh, nervstvo i svalstvo. Náš dnešní život je však poznamenán především pohybovou pasivitou.

Svalstvo, které představuje 40 procent naší hmotnosti, tak ochabuje a zároveň oslabuje jak krevní oběh, tak nervovou soustavu. Nu a pro ochablou nervovou soustavu se už sebemenší otřes může stát osudovým. Proto stojí zato naučit se regulovat své reakce na okolní svět tak, aby míra vypětí pracovala pro nás, nikoli proti nám.

Začněme od nejtriviálnějších příkladů. Zkušený řidič uchovává ve své profesionální paměti nejen soubor kritických situací, které ho cestou mohou potkat, ale rovněž ví, jak si s nimi poradit. A tady můžeme začít s teoretickými závěry: v mnoha případech se hrozící pohromy sami zbavíme tím, že si v duchu přezkoušíme akce směřující k překonání možných stresových situací. Takovéto přezkušování by mělo být tak dlouhé a intenzívní, aby se podobné akce zcela zautomatizovaly. To je, lze-li to tak říci, jedna ze základních pravd přípravy na život ve stresu. Věda však už nabízí i hotové návody chování pro lidi ve stresové situaci, například takovouto definici: Vaše schopnost zvládnout stres je nepřímo úměrná množství a obtížnosti úkolů i termínům, v nichž mají být splněny.

Pokusme se tuto tezi aplikovat třeba na klasickou rodinnou krizi. Jste unaveni z neustálých hádek a výčitek. Chtěli byste rodinu udržet pohromadě, ale nevíte jak to udělat. Že bychom si pořídili zahrádku, řekne si někdo z vás. Společné problémy nás sblíží a naše vzájemné vztahy se třeba zase nějak urovnají. Chyba! Teze přece jasně říká, že počet společných problémů je třeba snižovat, nikoli zvyšovat.

„Tak proč už mi prosím tě konečně jednou neřekneš, zda mě vůbec potřebuješ, nebo ne,“ žádáte kategoricky na manželovi. Doporučujeme znovu věnovat pozornost naší definici:

Zkracujete-li termín pro vyřešení tak závažné otázky, zmenšujete tím schopnost vašeho muže se ctí se s krizí vyrovnat a může se vám stát, že se dočkáte zbrkle vyhrknutého „ne“ místo postupně a poklidně zváženého „ano“.

Náš mozek má naštěstí pozoruhodnou schopnost určité protistresové kompenzace. Mozek totiž dokáže správně vyladit svůj režim narušený stresem, ovšem jen za předpokladu, že do procesu nebudeme zasahovat. Bohužel však tomuto samospásnému mechanismu často nedůvěřujeme. Dostaví-li se strach z nevyřešených problémů, pokoušíme se ho překonat, obvykle na úkor svého okolí, nad nímž chceme dominovat.

Uvědomte si proto, že jakmile pocítíte nepřekonatelné nutkání za každou cenu dokázat a prosadit svou kompetenci, nezávislost a právo nutit svou vůli okolí, je to zřejmá známka faktu, že jste se dostali do silného stresu.

Významným faktorem předcházení stresovým katastrofám je umění stanovit posloupnost problémů, které nás trápí. Dejme tomu, že některá z našich potřeb zůstává trvale neuspokojena nebo že její uspokojování je spojeno s psychickými traumaty. Nahrazujeme ji tedy něčím jiným, něčím, čeho se dosahuje mnohem snáz. Jenže ona životně důležitá potřeba zůstává i nadále opomíjena a sil na dosažení vytouženého cíle je stále méně.

Příroda nás vybavila pohotovou a účinnou soustavou reflexů fyzické sebezáchovy. Dokážeme pečovat i o svou citovou rovnováhu. Z toho si přece nebudu nic dělat! Musím se nějak rozptýlit a vypudit ten nesmysl z hlavy, řekneme si. Pokoušíme se nepříjemnou emoci ignorovat a pokud to není možné, tedy alespoň zkusíme nějak jí čelit nebo ji potlačit. Zapomínáme však, že i záporná emoce je zdroj informace, byť poněkud nepříjemný. Proč se tak bezhlavě snažíme zapudit pocitové signály a nepídíme se po jejich zdroji?

Říkáme vždycky, co si skutečně myslíme a co cítíme, nebojíme se někdy přiznat k lásce, k nevraživosti, k vlastnímu ponížení? Každým pokusem o negaci, utajení či překroucení obsahu informace obsažené v emocích riskujeme ztrátu kontaktu se svými skutečnými city a můžeme ve svých vztazích s okolím vyvolat velmi těžko napravitelný zmatek.

Výsledkem takového konání bývá zase stres, jenže tentokrát už dlouhodobý. Naučme se rekonstruovat své emoce v čisté podobě a poznáme, jak příjemný a snadný může být styk s lidmi.

Ono však nestačí zdroj stresu jen najít a určit. Myšlenky a pocity, které se přitom rodí, by se měly stát vzpruhou pro činy směřující k překonání překážek.

Duševní otřesy, které provázejí hledání východisek z kritické situace, jsou nakonec pro organismus užitečnější než bezkonfliktní každodenní proplouvání úskalími bez jakýchkoli cílů a přání. Hledání východiska z kritické situace předpokládá nejen jisté akce a činy, ale může se odehrávat na psychologické úrovni (plánování určitého skutku, přehodnocování situace, očekávání výsledku). Dokud třímáme v ruce tuto zbraň pro boj s nezdary, nemusíme si dělat starosti, že bychom snad nedokázali všechny stresy ve zdraví přežít. Horší je, když se takové možnosti sami zbavíme.

Potřebu hledat má každý z nás trochu jinou; někdy — většinou vinou nesprávné výchovy, především v útlém dětství — není dostatečná. Častěji však tato potřeba dostatečná je, pouze se v našem chování nijak neprojevuje. Nač hledat, nač vynakládat úsilí, když nám situace naprosto vyhovuje? Dobré bydlo většinou nepálí. Jenže lidé už jsou zařízeni tak, že dříve či později v nich zdánlivě zničehonic začne hlodat obava: „Všechno jde až příliš hladce, než aby to takhle mohlo trvat dál.“ To o sobě dává vědět nenaplněná potřeba hledat, absolutně nezávislá na ostatních potřebách. Pocit neklidu se neustále zvyšuje nejen navzdory naprostému zdaru všech našich záležitostí, ale zřejmě právě v důsledku daného stavu (tohoto stanoviska se drží většina badatelů). Pokud situace zůstává i nadále bezkonfliktní, neklid nás nutí hledat alespoň nějaké vady, dokonce i neexistující. A už se hlásí pseudoproblémy! Pokud se ani to nepodaří, vzniká záhy „nemoc z úspěchu“. Takhle tedy platíme za podceňování jedné z nejdůležitějších biologických potřeb člověka — potřeby hledání.

Vezměme si jiný případ: situace nám zjevně nevyhovuje, přesto však nepodnikáme nic pro to, abychom ji nějak změnili. Podle názoru mnoha lékařů právě tento stav vyvolává četné choroby, například nemoci věnčitých cév či infarkt myokardu. Nejčastěji se vyskytují u lidí úspěšných, ambiciózních a věčně nespokojených s dosaženými výsledky.

Zdá se tedy, že čím intenzivnější je potřeba hledání, tím nebezpečnější pro naše zdraví je vzdát se ho vůbec.

Proč však tento mechanismus nefunguje v situaci, která jako by k hledání sama vybízela?
Důvodem je „zanedbaná hledací aktivita“, lze-li to tak vyjádřit, a je lhostejné, zda za tuto netrénovanost může v dětství nevypěstovaná potřeba hledat, fakt, že se nám až doposud všechna naše přání bez problémů plnila, či zda je naopak důsledkem častých neúspěchů a zklamání.

Znamená snad zanedbání hledači aktivity nějakou katastrofu? Naštěstí ne, vždycky se lze pokusit ji probudit, nebo obrodit, někdy i bez pomoci léků.

Každý psychický otřes, který je reakcí na stres, souvisí především s omezením našich psychických možností, kdy je myšlení potlačeno výbuchem emocí. Zachránit nás může jen schopnost být nad věcí, zvolit jiné hledisko, pokud možno takové, jež je s to postihnout celou naši zdánlivě bezvýchodnou situaci a proměnit ji z „kosmické“ tragédie v podružnou, nepodstatnou lapálii. V žádném případě není dobré úporně přetřásat uzavřený okruh vlastních myšlenek. Ze slepé uličky stresu nám může pomoci každá nová informace, kterou lze nějak začlenit do soustavy našich dosavadních představ.

Uveďme si jednoduchý příklad. Každý z nás už se jistě setkal s tím, jak hrozivě mohou vypadat některé předměty v šeru, za soumraku. Stačí však odhodlat se přistoupit blíž nebo si posvítit — a napětí je pryč. Stres nám pomohlo potlačit hledání a vzniklou situaci zcela změnilo. Nové informace a představy umožnily dospět ke správnému závěru.

Problematika řízení stresu se v našem neklidném století stává obzvlášť aktuální. Dnešní generace se jako první utkává s prudce narůstající dynamikou života. Přesto přese všechno se každý může stát sám sobě lékařem. Stačí naučit se stres ovládat a donutit ho pracovat ve svůj prospěch.

Natálie FEDOTOVOVÁ, ZNANIJE-SILA

Sputnik, č. 8, 1983, s. 132 – 136