Záhada Lazarova syndromu

Poslední sen nebo nové prozření Evangelium podle Jana popisuje jednu z prvních resuscitací člověka, který vstal z mrtvých po 4 dnech klinické smrti, a to působením mocného slova Ježíšova: Lazare, pojď z hrobu ven. Zemřelý opravdu vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zabalenu šátkem. V bibli se však nedovídáme, zda a co v oněch čtyřech dnech dočasně zemřelý Lazar prožíval.

POSLEDNÍ SEN NEBO NOVÉ PROZŘENÍ

V druhé polovině 20. století se pokouší nahradit sílu a moc slova Ježíše v časné fázi klinické smrti lékařská věda a technika. Na jednotkách intezívňí a resuscitační péče dobře vybavených nemocnic se lékařsko-ošetřovatelským týmům leckdy daří to, co bývalo dříve prakticky výjimečné. Je možné navracet lidský život i v takových případech, kdy lékařská konsilia stanovila klinickou smrt: zástavu dechu, srdce a vymizení elektrobiologických epifenoménů mozkové fukce. Do lékařské terminologie vstupuje tento stav pod názvem Lazarův syndrom.

Nejčastějšími příčinami reverzibilní klinické smrti osob, které se podaří znovuoživit, jsou těžké poúrazové stavy, topení, zasypání, náhlé srdeční a plicní příhody, stavy po lékových anafylaktických reakcích a podobně. Dlouho se nikdo nezajímal, zda a co v oněch minutách až hodinách nepřítomnosti známek života nemocní prožívají. Tu a tam se v odborných lékařských časopisech objevovaly zprávy o fra-gmentárních zážitcích, kterým lékaři nevěnovali pozornost a považovali je za sen nebo dokonce za bludný výmysl. Také ti, kteří si své prožitky dobře pamatovali, nechtěli o nich hovořit, aby nebyli považováni za duševně nemocné. Podle prvních průzkumů a odhadů se zdálo, že fascinující výpovědi budou spíše výjimkou než pravidlem. Před 15 lety se však objevila kniha, která znamenala přelom v nazírání.

Americký psychiatr a psycholog R. A. Moody publikoval dvě monografie, jež se brzy staly bestsellery ve světové populárně vědecké literatuře a byly překládány do řády světových jazyků: Život po smrti a Zamyšlení o životě po smrti. Raymod Moody se opíral o výpovědi 300 osob přeživších svou klinickou smrt a podrobně zpracoval 60 kasuistik s dobře prokázanými objektivními údaji o průběhu resuscitace. Dospěl k následujícím závěrům. Člověk umírá, jeho tělesné síly jsou ochromeny, slyší, jak jej lékaři prohlašují za mrtvého, vnímá nepříjemný hluk, pronikavé zvonění, jindy hučení. Současně má pocit, že se pohybuje závratnou rychlostí dlouhým a tmavým tunelem. Pak se najednou ocitne mimo své tělo, ale zůstává v jeho bezprostřední blízkosti. Stává se nezúčastněným zevním pozorovatelem, dívá se na své tělo a přihlíží k oživovacím pokusům. Po nějaké době si začíná na svůj stav zvykat. Zjišťuje, že má stále ještě své tělo, ale to se podstatně liší od vlastního fyzického těla. Přicházejí další zážitky: setkává se s duchovními bytostmi, které mu pomáhají, či jej pozdravují. Jsou to bytosti dříve zemřelých nejbližších příbuzných či přátel a vyzařují lásku a teplo, jaké doposud nikdy nepoznal. Vnímá intenzívní světlo, které jej vyzve, aniž by použilo slov, aby zhodnotil svůj život v celku. Pomáhá mu tím, že před ním defiluje panoramatický sled významných životních událostí. Pak se mu zdá, jako by se blížil k určitému předělu či k hranici, která je zřejmě dělící čárou mezi životem a smrtí. Ale přece je mu jasné, že se musí vrátit zpět na pozemský svět, neboť čas jeho smrti ještě nenadešel. Vzpírá se proti tomu, neboť nové kontakty s jiným životem jej natolik zaujaly, že se nemůže od nich odtrhnout. Je zahlcen nezměrnými pocity radosti, lásky a míru. Přes svůj vnitřní odpor – aniž by věděl proč – vrátí se opět do svého fyzického těla a žije dál. Při pozdější snaze něco z těchto zážitků sdělit jiným naráží na velké obtíže: nejprve nenalézá taková výrazová slova, která by byla s to neobvyklé zážitky vůbec vyjádřit. Zjistí, že se setkává s nedůvěrou, se skeptickým pohrdáním a vzdává se snahy o tom vůbec hovořit. Přesto však v něm tento zážitek zanechává hluboké stopy: ovlivňuje především jeho postoj k základním otázkám života a smrti.

Toto je stručná abstrakce, složená z mozaiky stovek příběhů a vyprávění nebo pozorování. Existují však některá omezení: žádný příběh není identický v detailech a nevyskytuje se v celém kontinuu třinácti základních prvků.

Žádný z fenoménů se neobjevuje pravidelně a ve všech prvcích, ale přece jsou některé faktory univerzální. Každý element se objevuje v četných rozdílných variantách, sled událostí není pevně daný a může být různý. Obraz je plněji vyjádřen u těch osob, u nichž klinická diagnóza smrti byla evidentní, než u těch, kteří se stadiu klinické smrti jen přiblížili. Existuje však řada osob, u kterých diagnóza klinické smrti byla stanovena, ale ony neprožily nic z toho, co jsme uvedli. Někteří, kdož prožili stadium klinické smrti opakovaně, neprožili uvedené zážitky jen jednou.

Moody rozdělil duševní prožitky do 14 kategorií:

1. Nesdělitelnost (neschopnost je výstižně vyjádřit).

2. Uslyšení verdiktu o stanovení smrti z úst lékařů, sester (což koreluje s objeKiivní anamnézou v údajích v chorobopisech).

3. Pocity míru a klidu (pacienti je popisují jako teplo, blaho, harmonie, nádhera, osamělost, lehkost či dobro).

4. Zvuky: slyšení častěji nepříjemných (dunění, hučení, víření, praskání, trhání) než příjemných (harfa, hudba sfér apod.).

5. Tunel: vtažení do tmavého úzkého prostoru, komínu, jeskyně, soutěsky, roury, válce, přitom závratná rotace, vibrace, propadání apod.

6. Opouštění vlastního těla: umírající se stává divákem, objektivním pozorovatelem, prožívá stav mimotělesna, odhmotnění, vznášení, oddělení ducha či vědomí, přechod ve spirituální formu existence, proměnu v mlhu, oblak, páru, silové pole apod. Vynořuje se stav beztíže a bezčasovosti.

7. Setkání s duchovními bytostmi: potkává své blízké zemřelé, nejčastěji příbuzné nebo přátele, kteří se mu snaží usnadnit přechod na onen svět v jakési funkci průvodce. Mají průhledná těla, neužívají slov, ale přesto jsou dobře srozumitelní a pochopitelní.

8. Fenomén světla: patří k nejsilnějším zážitkům. Je popisováno oslnivé světlo, které má často personální rysy, je nadané vyzařováním tepla a lásky, infikuje pocit odevzdání, magnetické přitažlivosti, navazuje s umírajícím bezeslovné spojení, vyzývá jej k přijetí smrti, ke zhodnocení života, k pochopení smyslu lidského údělu apod.

9. Rekapitulace vlastního života: ta je obvykle spojena s panoramatickým pohledem do minulosti, kdy se odvíjejí jako ve filmu nejdůležitější etapy života jednotlivce. Vše je nesmírně živé, barevné, plastické, od dětství až do současnosti.

10. Hranice nebo předěl: jsou spatřovány dveře, brána, hranice, plot, bariéra, mlha, čára. Tuší se, že jejich překročení je osudové.

11. Návrat: se děje nejrůznějšími cestami, např. pádem, tunelem, na příkaz vyšší moci, usnutím, magickými silami apod. Přetrvávají nádherné vzpomínky a stesk, že se opouští něco krásného.

12. Pokusy o sdělování zážitků: většina přeživších nepochybuje o jejich realitě, odmítá vysvětlení mechanismem snu, halucinacemi. Jsou si jisti, že jim nikdo nemůže uvěřit, a mají proto zábrany ve sdělování. Raději o všem mlčí a přejí si zážitek udržet v osobním tajemství. Bojí se, že budou pokládáni za fantasty či za šílence.

13. Důsledky absolvovaného zážitku pro další život: byla konstatována potřeba o věci mlčet, vnitřní obohacení života, sklon k větší hloubavosti, zájem o filozofii, větší schopnost k vciťování do jiných osob, potřeba více studovat a učit se až do stáří. Obvykle nevzniká pocit nadřazenosti či vniknutí nebo zrod novodobých proroků.

14. Nový náhled na smrt: většinou se mění postoj ke smrti, především u těch, kteří nevěřili, že něco po smrti existuje. Většina přestala mít střeh z vlastní smrti, z neexistence, z neznáma, zamítali představu.

MUDr. Stanislav Grof, CSc., bývalý pracovník Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze, Od roku 1977 žije v USA, v současné době působí jako profesor psychiatrie v kalifornském San Franciscu o podobnosti mezi spánkem a smrtí. Byla jim bližší představa přechodu jednoho stavu ve stav druhý, který je na vyšší úrovni bytí či existence. Nikdy se nezjevovaly mýtické obrazy ani religiózní fenomény, a to ani u těch, kteří byli hluboce nábožensky založení.

Důležitou je i otázka verifikace. Průběh resuscitace, jak byl prožíván, ve srovnám s tím, jak byl prováděn, souhlasil v případech, kdy došlo k pokusům o faktickou i časovou rekonstrukci. Vysvětlení fenoménu souhrnně zpracovaného Moodym je pouze hypotetické. Byla diskutována úloha farmak, zvláště anestetik, dále nedokrevnost mozku, záchvatová pohotovost spánkového laloku mozku, smyslová a společenská deprivace, mechanismy snové fyziologie, halucinace a bludné představy. Avšak žádná z analyzovaných osob neměla před resuscitací diagnózu psychotického onemocnění a nebyla klasifikována jako psychotik ani později. V 70. letech byl odhadován výskyt těchto fenoménů na 10% (Noyes 1972), ale Moody jej považoval za častější. Byl založen mezioborový výzkum: biology zajímala otázka reziduální enzymatické a elektrochemické aktivity neuronů mozku, anesteziology strategie a zacházení s pacienty s diagnózou klinické smrti, psychiatry struktura osobnosti, podobnosti zážitků s účinky halucinogenů, neurology podobnost s temporální epilepsií, filozofy anologie s mystickými zážitky a s postuláty platónské filozofie, historiky a teology podobnost s údaji v bibli, v tibetské knize mrtvých a v jiných starověkých literaturách. Psychology pak vnímání a metodologie explorace osob, etiky otázka urychlené smrti (euthanasie), skeptické lékaře validita a opakovatelnost pozorovaných fenoménů. Laiky hlavně fantazie a průkaz existence posmrtného života.

SITUACE v ČESKOSLOVENSKU

V Praze jsem seznámil odbornou lékařskou veřejnost s fenoménem intrapsychických zážitků hraničních stavů mezi životem a smrtí na přednáškách v letech 1979-1981; text přednášky se podařilo publikovat v časopisu Čs. psychiatrie v r. 1980 (ročník 76, č. 2, str. 102-107). V následujících letech se objevila publikace první domácí kasuistiky v časopise Praktický lékař (M. Skačány: Zaujímavý prípad Lazarova syndromu, ročník 62, č. 17, str. 618-619). V této době byl zájem veřejnosti o Moodyho fenomén daleko větší než u tehdejších medicínských a politických představitelů. Ve veřejnosti kolovala řada samizdatových překladů Moodyho monografií, výpisky z obou lékařských článků se objevovaly na vývěskách kostelů v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Situace kolem nich znepokojovala čs. orgány moci a komunistické strany. Někteří politicky fundovaní představitelé oficiální vědy psali do lékařských Časopisů kritické polemiky. Negativní postoje tehdejších politiků a oficiálních nomenklaturních struktur způsobily i to, že krátký film režiséra Skály natočený v r. 1985 se na několik let ocitl v trezoru zakázaných filmů. Zkrátka, v naší republice se stal tento fenomén ilegální a potlačovanou realitou. Stalo se, že represivní postoj, stejně i tradiční česká skepse, přisátost k vezdejšímu životu pozemskému bez výraznějších vloh k transcendenci způsobily to, že jsme po celé desetiletí nejistě krčili rameny a přešlapovali na místě, zatímco ve světě šel výzkum mílovými kroky dále.

SITUACE VE SVĚTĚ

Moodyho fenomén se označuje jako Near Death Experience – zážitek z blízkosti smrti -ve zkratce NDE. Centrum výzkumu se soustředilo do Mezinárodní společnosti pro studium těchto zážitků (IANDS), sídlem je univerzita ve státě Connecticut (USA) a sekretářem je po léta psycholog Kenneth Ring. Podařilo se mu prokázat existenci fenoménu u 48% ze 102 resuscitovaných pacientů, kteří neprošli Moodyho výzkumem. Svá pozorování shrnul ve dvou monografiích: Life at Death (Život při smrti, 1980) a Heading Toward Omega (1984). Kardiolog Michael Sabom v USA potvrdil existenci NDE ve 42% u svých 116 nemocných se srdeční zástavou v knize Recollection of Death (Vzpomínání na smrt, 1982). Ve dvou široce koncipovaných průzkumech celé populace USA (1982 a 1984) byla zjištěna častost u 25 a 35% osob, které stály na pokraji vlastní smrti (Gallup Poli a Andrew Grealey Poli). Odhaduje se, že ze 160 miliónů dospělých obyvatel USA má kolem 8 miliónů obyvatel určité rudimentární zážitky (to je 5% dospělé populace). Před 10 lety vyšel v USA časopis Anabiosis, který pro své členy vydává mezinárodní společnost IANDS (v r. 1984 čítala 700 členů z celého světa).

Dále vydává 4x do roka bulletin Vital Signs, u nás bohužel nedostupný. Cílem společnosti je nejen propagovat výzkum fenoménu zážitků blízkých smrti, ale i jejich uplatňování v praxi nemocnic, zvláště na jednotkách intenzívní péče a resuscitačních odděleních. Důraz se klade na umění komunikovat s pacienty v komatech a ve všech situacích dotýkajících se problematiky umírání, dokonce na prosekturách a v pohřebnictví. Před 13 lety vznikla jiná mezinárodní společnost, která svými cíli daleko překračuje úzce pojatou fenomenologii zážitků blízkých smrti. Je to International Transpersonal Association (mezinárodní společnost pro transpersonální psychologii). Jejím prezidentem byl dlouhá léta psychiatr českého původu prof. dr. Stanislav Grof, působící nyní v San Francisku ve státě Kalifornie. (Je autorem šesti monografií s problematikou filozofické transkul-turální antropologie. Jedna z nich má název Setkání člověka se smrtí.) Tato mezinárodní splečnost se pokouší o integraci výzkumu hraničních oblastí mezi životem a smrtí, které jsou doposud málo probádané. Sdružuje psychiatry, psychology, biology, íyziky, antropology, sociology, filozofy a teology. Snaží se o integraci východních filozofií s křesťansko-judai-stickou filozofickou koncepcí a s moderní védou. Zkoumá nevědomí, parapsychologii, telepatii, jasnozřivost, předvídání, psychokinesi, diagnostiku, psychedelické zážitky, archetypální zážitky, meditaci, dávné fylogenetické zkušenosti, elementy kolektivního nevědomí, vzpomínky na .dávné inkarnace, extrasen-zorickou percepci, účinky halucinogenů jakožto katalyzátorů vzpomínek uložených v našich mozcích, autogenní trénink vyššího stupně apod.

V květnu 1990 hovořil o tomto oboru ve velké posluchárně pražské filozofické fakulty UK prof. S. Grof a naznačil, že se v r. 1991 v Praze uskuteční světový kongres této asociace.

Výuka v thanatologii, interdisciplinární vědě o smrti a umírání, která se propaguje ve světě již 30 let, patří především do pre- a postgraduální výuky lékařství. Je velkou zásluhou akademika V. Pacovského, že se mohla prosazovat do čs. medicíny jen s menším časovým skluzem, od r. 1975. Tehdy však Moodyho fenomén patřil ještě k rozporuplným tématům medicíny a ideologie. Jeho existence se proto nedostala do žádných učebnic ani monografií. Seriózní výzkumy však potvrdily jeho častost a tím i reálnou existenci. Jsou proto novou výzvou, aby se prováděly i u nás, a to co nejdřív. Naši nemocní v mezních situacích života a smrti vyžadují nejen vyšší odbornost ošetřujících, ale i novou etiku vycházející z těchto poznatků.

MILOŠ VOJTĚCHOVSKÝ

Anomal 2/1991