Co není SHC (1)

Mysterydogs reagují na epizodu seriálu A.C. Clarka, české televizní stanice, 1998.

Samovolné vzplanutí osob, anglicky “spontaneous human combustion“ (SHC) je bezpochyby jednou z nejděsivějších záhad. Pro tento jev jsou zpravidla typické následující znaky:

  • Počáteční zahoření osoby nastává uvnitř těla, přičemž hoření šatů na povrchu těla probíhá až jako druhotná událost (tedy nikoliv prvotní, jako v případě “běžného“ požáru).
  • Shoření proběhne rychle, přičemž často shoří (resp. jsou žárem destruovány) i kosti, takže z těla pak zbude pouze hromádka popela. Za daných okolností postižená osoba sama časově nestihne anebo nedokáže bránit se působení ohně; na rozdíl od běžného požáru, kdy se ohrožení lidé, jsou-li toho fyzicky a psychicky schopni, snaží hoření na svém těle nějak uhasit, uniknout z místa požáru apod.

Jak je zřejmé z předchozího, vývoj tepla během hoření je značný a je zpochybňováno, že by takové teplo mohlo vzniknout pouhým hořením lidské tkáně.

Navzdory tomu jsou známy případy, kdy popálení lidé tuto událost přežili (oheň např. z neznámých důvodů destruoval pouze končetinu), nejsou však schopni cokoliv vysvětlit. Jsou údajně známy i případy, kdy člověk uhořel uvnitř šatů, které zůstaly nespáleny.

Na místě události není identifikován zdroj tepla nebo plamene nebo alespoň ne takový, u kterého by bylo možno předpokládat působení odpovídající zjištěným účinkům.

Obvykle také není zjištěno šíření ohně z hořící osoby na hořlavé předměty v bezprostředním okolí.

Atmosféra jakési děsivé senzačnosti celého, beztoho již dosti záhadného problému, je ještě zesilována častou snahou oficiálních míst (úřadů, koronerů, hasičů, policie apod.) utajovat identifikaci těchto případů a připisovat je na vrub běžných požárů.

Tyto údaje jsou záhadologické veřejnosti dostatečně známy, dobře jsou popsány též např. v knize: Lazarus R.: Za hranicí reality, Beta, Praha – Plzeň, 1996.

V knize jsou připomenuty “nejzajímavější“ případy z období let 1905 až 1981. Přitom je zde konstatováno, že v každém roce uvedeného období bylo na světě zaznamenáno několik případů samovolného vzplanutí osob.

K tomu snad ještě dvě poznámky:

V české technické terminologii se pod pojmem “vzplanutí“ rozumí zapálení par nad kapalinou přímým působením plamene, zatímco “vznícením“ je míněno zapálení látky vlivem horkého okolí (tedy působením vnější teploty). Okolnosti jevu SHC nasvědčují tedy spíše vznícení, nicméně používány jsou pojmy oba. Pojem “vzplanutí“ je používán dokonce častěji, což respektujeme. Ovšem anglickému “combustion“ by asi nejblíže odpovídalo české “spálení, shoření“.

Dle našich zkušeností nemůžeme ani “oficiální“ záhadologické literatuře stoprocentně věřit veškeré údaje. Zejména v případě působivých, podrobných, přesvědčivých líčení událostí narůstá podezření, že někteří autoři vzali na pomoc vlastní fantazii více, než by bylo zdrávo. Na druhé straně to, že jev SHC se stal i jedním z témat seriálů A.C. Clarka, by mělo být jistou zárukou serióznosti uváděných informací.

A právě hypotéza, která byla o podstatě jevu SHC dokonce experimentálně předvedena v jednom z dílů tohoto seriálu, je vlastním tématem našeho pojednání.

Popis hypotézy

Hypotéza byla předvedena názorně. Experimentátor zapálil textilní smotek, ve kterém byl zabalen kousek masa. Textilní obal se vbrzku rozhořel stabilním plamenem. Dle komentáře fungovala celá sestava jako zvláštní svíčka s vnějším knotem; palivo (maso resp. tuk) je zde uvnitř, zatímco tkanina toto palivo obaluje a tvoří povrchový, vnější knot.

Tento princip byl uváděn jako možná hypotéza vysvětlující mechanismus hoření při SHC.

Pátrání

Předvedený experiment bezpochyby fungoval, je však otázka, co vlastně znázorňoval či dokazoval. Lze jej vysvětlit tak, že zapálená tkanina “předehřála“ maso, ze kterého se začal uvolňovat rozpuštěný tuk, který vzlínal do tkaniny. Právě tak je tomu u svíčky, kdy roztavený parafin vzlíná do knotu. Potud vše souhlasí.

Je ovšem nejasné, co se děje s vodou, která je v mase obsažena stejně jako tuk. Ostatně, jakési “průměrné“ složení lidského těla lze přibližně charakterizovat 70 % vody, 5 % anorganických látek a 25 % směsi bílkovin a tuků.

U předvedeného experimentu však muselo být množství vody v mase tak malé, a množství tuku naopak tak velké, aby voda byla vznikajícím teplem odpařena již na povrchu masa a nevzlínala dále do tkaniny (nebo jen v malém množství), jinak by znemožňovala hoření knotu. Potřebné vlastnosti masa by tedy odpovídaly spíše nějakému špeku či slanině.

Na druhou stranu, snad by vhodným výběrem tkaniny bylo možno dosáhnout toho, že by fungovala jako jakýsi separační knot. Nepřijímala by vodu, ale pouze roztavený tuk, který by do ní mohl vzlínat.

To však stále hovoříme pouze o možném mechanismu hoření. Podívejme se nyní na to, jak předvedený experiment odpovídá charakteristickým znakům SHC.

Výsledek

Experiment neodpovídal ani jedinému z dříve uvedených typických znaků SHC. Abychom to názorně dokázali, sestavili jsme následující tabulku:

Závěr

Při experimentálním předvedení hypotézy vnějšího knotu bylo dosaženo stabilního hoření při daném uspořádání vzorku masa a tkaniny. Předvedený proces hoření však zásadně neodpovídal charakteristickým znakům jevu SHC.

Komentář

Snaha o jakýkoliv seriózní výzkum SHC, dokonce experimentálního charakteru, je chvályhodná. Patrně je to cesta směřující k rozluštění záhady. Bude však podmíněna uvolněním veškerých, i velmi detailních informací, o dosud známých případech SHC. Právě získání těchto informací se však zdá být na celé věci tím největším problémem.

Mysterydogs, Tomáš & Martin Dosoudilovi, 2003

Čtěte více: Dosoudil, T.: Samovolné vzplanutí osob. Dialog, Liberec, 2007