O starověkém egyptském lékařství

Známe dnes devět základních papyrusů pojednávajících o lékařských tématech.

Jsou pojmenovány podle majitelů (Edwin Smith, Chester Witty, Karisberg), podle místo nálezu (Fayúm Ramses), podle měst, kde jsou uloženy (Leyden, Londýn, Berlín) anebo podle jména redaktora (Efaers). Nejdelší je Ebersův papyrus, jenž obsahuje nejvýznamnější lékařské vědomosti. Má 108 stránek a pochází asi z roku 1550 před naším letopočtem.

Jsou-li všechny ostatní papyry v podstatě sbírkou receptů, 877 odstavců tohoto rukopisu obsahuje historicky nejstarší teoretické úvahy o životě a smrti, o zdraví a chorobách. Klinických popisů onemocnění je v papyru asi 250. Z mnoha z nich dosud nebyla vyvozena diagnóza. Jasné jsou klinické popisy revmatismu, jatečních chorob, nádorů, obscesů, popálenin… Popisy jsou velmi barvité, ba nechybí jim ani jistý literární styl.

Snad nejdůležitější části lékařského traktátu je „Počátek lékařova tajemství – znalost pohybů srdce a srdce samého“. Autor píše o srdci takto: „Z něho vybíhají cévy ke každému orgánu, takže kterýkoli lékař, kněz nebo zaklínač přiloží ruku či prsty na hlavu, týl, na zápěstí… pak sleduje činnost srdce, protože ve všech jeho orgánech jsou cévy a srdce promlouvá přes tyto cévy.“ Ale představy o krevním oběhu byly zmatené. Usuzovalo se, že existuje souvislost mezi srdcem a žaludkem, a žaludek byl nazýván „ústy srdce“. Není na tom vlastně nic divného – podnes nazýváme horní část žaludku „kardie“.

Předpokládalo se také, že srdce je spojeno s mnoha orgány. Dostávalo vodu a vzduch do tepen prostřednictvím „přijímače“ (patrně to znamenalo aortu). Právem bylo považováno za centrum cévního systému a za počátek všech žil, kdežto dokonce i Hippokrates o tisíc let později stále ještě učil, že žíly vycházejí z jater.

Když byl roku 1930 publikován papyrus Edwina Smitha, prokázal, že ve starověkém Egyptě existovala lékařská věda, založená na pečlivé a opakované prohlídce nemocného, Řeč papyru je přesná, jasná, bohatá na obrazná srovnání. Začíná dlouhou úvahou o srdcí a tepnách. První a nejdůležitější z jeho tří částí obsahuje 48 klinických pozorování týkajících se všeobecné chirurgie a kostních operací.

Pozorování jsou seřazena podle poraněných orgánů počínaje hlavou a formulována stejně: Nejprve nadpis „Instrukce o ráně či zlomenině“ … pak následuje klinická prohlídka („prohlédneš-li člověka, který…“), diagnóza („pak je mu třeba říci a upozornit ho: Má…“) a předpověď tří možných výsledků: Nesporná vyléčení („Nemoc, kterou vyléčím“), pravděpodobné vyléčení („Nemoc, s kterou budu bojovat“) a beznadějný případ („Nemoc je nevyléčitelná“).

Nejdůležitější v tomto papyru je, že prokazuje znalost anatomie, jaká je přímo nepředstavitelná u lidi, kteří žili v tak dávných dobách. Už sama skutečnost, že papyrus mluví o mozku a mozkomíšním moku, svědčí a velkých úspěších nejstarší lékařské vědy.

Lékař byl nabádán, aby s pacientem zacházel vlídně a prohlížel jej důkladně. Při četbě papyrů člověk přímo žasne nad laskavostí k nemocným a mrzákům. Ať už byli lidé nemocní čímkoli, nikdy nebyli považováni za bytosti posedlé ďáblem, kterých se jiní nesmí dotknout (jak to bývalo zvykem u některých jiných civilizací). Moudrý Amenhaten, jeden z proslulých starověkých vědců, říkal: „Neposmívej se slepci, nevysmívej se trpaslíkovi, nezraň chromého, nesměj se člověku, který je v rukou božích (šílenci).“

Články mnoha lékařských a nelékařských papyrů vysvětlují lékařům jejich etické povinnosti: Nesmějí nechat trpícího bez péče a pomoci: „Jdi k němu a neopusť ho.“

Při prohlídce nemocného musí lékař vzít v potaz všechny své znalosti, aby zjistil co nejvíc příznaků, aby rozpoznal všechny možné symptomy. Podle opisů v papyrech se lékař nejprve dotazoval na pacientův dřívější zdravotní stav. Věnoval pozornost jeho zevnějšku a výrazu tváře („Pacient, jehož tělo se svraštilo…“, «Zjistíš-li, že se obličej změnil a zbledl“ – „přeplul řeku na onen svět“), barvě očí a kůže („Zjistíš-li, že má na zádech a rukou skvrny…“). Stav vědomí a paměti se popisuje jako „zánik, umírání mysli“, „jeho srdce je zapomětlivé jako u člověka, který myslí na něco jiného“, „je mu zatěžko vyslechnout lidské slovo.“

Pak následovalo prohmatávání. Především se nahmatával tep. Ve Smithových a Ebersových papyrech zaujímá tep významné místo. Poeticky se o něm říká: „Srdce mluví.“ To dokazuje, že Egypťané patrně viděli spojitost mezi srdcem a tepem. Papyrusy přesně ukazují lékaři, kde může zaslechnout tep srdce. „Oněmění tepu“, „mlčení srdce“ svědčí o tom, že „cévy nebo počátek srdce oněměly.“

Čistotě přikládali Egypťané tak velký význam, že dokonce i Řekové považovali jejich péči o tělo za přehnanou. Všichni cestovatelé si všímali jejich zvyku mýt si ruce a umývat nádobí a každý měsíc používat projímadel. Mýdlo tehdy neexistovalo. Místo něho používali Egypťané sody, popela a podobných mycích prostředků, které dobře rozpouštějí tuky. Muži i ženy si natírali tělo vonnými oleji.

Z látek odvracejících šedivění vlasů sa dávala přednost (podle zákona analogie) sádlu černých hadů, krvi černých býků o vraním vejcím. Podle téhož zákona se usuzovalo, že sádlo lva, kterého příroda obdařila velkou hřívou, pomáhá růstu vlasů a odvrací jejich vypadávání. K těmto „kosmetickým“ prostředkům dodejme kočičí sádlo a oslí kopyta. Není to ani zvlášť směšné. Ani naše prostředky proti vypadáváni vlasů nejsou zvlášť účinné. V papyrech jsou přesné recepty na přípravu léku, například:

„Důkladně rozmělnit, všechno smíchat a ohřát na ohni“, „hmotu takto připravenou vlož do medu, nech vzkypět, smíchej a udělej kuličky.“ (Ebersův papyrus).

Je tu uvedena i doba a způsob přijímání léků. Malým dětem se léky nepodávaly v prášcích, ale smíchány s mlékem. Mléko s medem, které autor „Ebersova papyru“ velmi často doporučuje, je všeobecně uznávaným lékem proti kašli. Osličí mléko, které se předpisovalo slabým dětem, trpícím kašlem, se vysoko cení jako lék proti tuberkulóze. Petržel a kůra granátového jablka, které figurují v papyrech, patří k surovinám moderní farmakologie…

To je pouze nepatrný výňatek z rozsáhlého díla dr. Paula Ghaliusiho „Magie a medicína ve starověkém Egyptě“, které vyšlo v 60. letech v Káhiře. Tento malý výňatek bychom chtěli uzavřít slovy:

„Kdyby egyptská země jednoho krásného dne vyzradila všechna svá tajemství, kdyby jednou promluvila sfinx, kdyby se objevily všechny ztracené papyrusy, kdyby náhle vstaly z mrtvých „Domy života“ se všemi svými poklady, teprve pak by bylo možno vyřknout konečný soud nad medicínou starých Egypťanů a nad úlohou, kterou sehrála v utváření moderních názorů. Mnohé texty jsou navždy ztraceny. Mnohé zřejmě nebyly nikdy napsány, protože jejich tvůrci své znalosti předávali svým žákům ústně. Doufejme, že země, tak žárlivě střežící svá tajemství, jednoho krásného dne odhalí veškeré myšlenkové bohatství lidí, kteří se poprvé v dějinách odvážili pohlédnout na druhou stranu propasti, jež odděluje magii od vědy.“

Archiv CP