Čarodějnice jako fenomén (4)

Hrst ukázek o čarodějkách a kouzla utěšená

A přece máme o čarodějnících z našich historických zemí – i když jsme si také párkrát zaupalovali – přece jen množství zkazek humorných, podložených tu a tam lehounkou, byť jadrnou erotikou, která spolu s dobrým vínem a troškou toho utěšeného obžerství převádí smutné roky pověrčivého běsnění opět do časů poetického úsměvu a duševní pohody. Slyšme některé z nich:

„Jsem chromá. Všetečková suší mě, a když chce, pustí.“ Obě se pak popraly o jakéhosi vdovce.

Známý zvonař Tomáš Jaroš – odlil z bronzu mj. také naši světoznámou zpívající fontánu v Belvederu v Praze na Hradčanech – žaloval v 16. století na svou kuchařku, že mu očarovala ženu a bratra, „i páni doktoři soudí, že jest jim uděláno,“ končí zápis. Smířili se truňkem.

Z městského archivu v Kutné Hoře pochází z téže doby půvabná zpráva o Ance, děvečce od nožířů, která byla milenkou jistého Michala Poláka. Milý Michal však Anku opustil a vzal si bohatou starou vdovu. Načež ho jednak svědomí a jednak asi tělo při staré bábě mocně soužilo a tu „ho čert brával, neb na něj Anka ďábla posýlala,“ a to na rozcestí a v noci. Patrně se mu o tom zdávalo. Ale Anka „jen se smála, když ji prosil, aby mu toho nedělala. Byli-li lidé přítomni, když ho čert bral, někdy ho neudrželi a jindy udrželi a tu sobě divně počínal.“

Mikuláš Církvický shledal, že „při něm nějaká vzteklost jest a napomínal ho, aby ze sebe blázna nedělal, načež on, že ho čert béře …“ Potud zápis.

Nejvíc se u nás ještě věřívalo v uřknutí či uhranutí. Krásně o tom staročeské úsloví: Blbý zrak uhrane, živý zmámí.

– Na uřknutí vsak věřil i náš Komenský. Ve svém proslulém díle „Janua linguarum“ (Brána jazyků) píše: Lékařstvím na hrdle zavěšeným uřknutí se zahání. – Tím lékařstvím na hrdle míní přívěsek čili amulet. Později se nosíval škapulíř; víte sami, jak to dopadlo s Viktorkou v Babičce, když dala černému myslivci tento svůj drahocenný talisman!

Nebudeme rozebírat starý vědecký spor, zda čáry čili magie patří k primitivním projevům náboženství či zda jsou pro nedostatek etického vztahu k nějakému vyššímu principu projevem zásadně nenáboženským, jisto je, že na určitém stupni společenského vývoje hraji rozhodující roli dokonce v osudech lidí i společností. Jsou to vsak vývojové stupně velmi nízké a jejich přežitky nedělaly svým nositelům čest ani ve středověku. Nicméně vyhledávání čarodějnic patřilo k metodám až specificky středověkým.

Končíme praním, aby se nám všem mezí všemi našimi současnými čarodějnicemi líbilo a hlavně zdraví, hlavně zdraví! –

Pro potěšení pak jeden nádherný čarodějnický recept, pravý a zaručený dryák ze 16. století. Pozor, za tenhle předpis se upalovalo!!

  • „Pomažtež sobje muž i žena wstawačowau ššťáwau Nádobý, posip prachem učiněným z Zaječího Náternjka a potom gdětež spolu spát a žena byť bila bez dekině počneť. A taky žena nasip toho prachu w žiwot neb ten prach wysussuge přirozenj a sýmě uzdrawuge. A počneť žena galowá!“

Hezké, že! Ale riskantní a proti úmyslu! –

KAMIL HRUŠKA

Archiv KPUFO

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 1234

error: Kopírování zakázáno!