O fotografování aury

V roce 1992 se poprvé objevil v Magazínu časopisu 100+1, článek „Barvy duše“ (1)

– pojednávající o novém přístroji, schopném zachytit legendami opředenou auru člověka, tuto dosud běžně nevnímatelnou substanci, obklopující lidské tělo, které je schopné nést informaci o organismu nositele a jehož prostřednictvím lze tuto informaci přenášet i měnit.

Článek hovoří o švýcarské podnikatelce, která si přístroj pořídila v USA za 60.000 šv. franků. Uplynulo ještě 5 let, než se první přístroje tohoto druhu dostaly i do ČR. Prvním majitelem přístroje byl RNDr. J. Štýbr z Plzně, druhý přístroj je ve východních Čechách.

Masivní reklamou byl vyvolán velký zájem veřejnosti. Co však zůstalo utajeno (a dodnes neobjasněno – viz vystoupení J. Štýbra v pořadu „Záhady a mystéria“ v únoru 1999 – pozn. red.) je princip přístroje. Podle jeho vyjádření je i jemu činnost přístroje neznámá, je tajemstvím výrobce a v podstatě jej nezajímá. Nezná ani číslo US patentu, což je nanejvýš pozoruhodné, uvědomíme-li si, že tento údaj musí být povinně uveden a najdeme jej třeba na každé kalkulačce.

Co stojí za tímto opatrným tajnůstkářstvím? O principu přístroje, vedle velmi působivých barevných fotografií, se píše už v citovaném prvním článku. Uvádí se, že podstatou přístroje je „komputer, který umožňuje, aby se jemné elektromagnetické pole aury okolo člověka stalo viditelným. Kamera lokalizuje toto pole prostřednictvím tzv. reflexních zón na rukou (…) a transponuje ho do barev. Barva a tvar aury, která je ihned viditelná na hotové fotografii (…) nám poskytne informaci o momentálním stavu člověka.“

Jak se to děje?

Člověk má totiž při snímkování ruce na kovových snímačích, které přenáší údaje o el. potenciálech dlaní do počítače. Kamera jej zároveň vyfotografuje. Výsledkem je fotografie, na které je kolem hlavy barevné spektrum „aury“.

Je však toto skutečná aura ? Ne, nikoli. Za utajováním se skrývá zvláštní manipulace.

Stačí si totiž ozřejmit ještě jednou celý postup fungování přístroje :

1. člověk na sedadle má položeny ruce na snímačích
2. snímače pravé a levé ruky zachycují el. potenciály
3. údaje o stavu a hodnotách el. potenciálů jsou vedeny do vyhodnocovacího zařízení. Tam jsou převedeny do podoby barevného spektra
4. fotoaparát na způsob polaroidu zachycuje podobu člověka
5. vyhodnocovací zařízení spojuje fotografii a barevné spektrum vjedno – kolem hlavy člověka je barevná aureola.

Co z toho vyplývá ? Pouze to, že přístroj zachycuje údaje o el. vodivosti dlaní, (které se pochopitelně mění, a také určitým způsobem vypovídají o momentálním stavu organismu, to je jisté), ale ve skutečnosti jde o manipulaci. Dá se logicky dovodit, že člověk může mít i hlavu takříkajíc pod stolem, tedy mimo objektiv „aurakamery“, ovšem bude-li mít ruce na snímačích, „aura“ se přesto objeví – ovšem bez jejího nositele.

Je otázkou, jak dlouho se bude dařit zamlžovat skutečný princip přístroje. Zřejmě tato snaha bude trvat do doby, dokud prostředky, vložené do přístroje, se majitelům nenavrátí.

 

V internetovém zpravodaji „Neviditelný pes“ se 15. ledna 2000 objevil článek Michala Petříčka (2), který došel ke stejným závěrům, i zřejmě k odhalení technického řešení.

Domnívá se, že sklíčko na fotoaparátu obsahuje určitý počet světelných zdrojů, rozmístěných do půlkruhu, nejspíše barevných žároviček, než LED diod, které vhodným způsobem svítí do objektivu. Jsou přitom blízko a jejich svit je patřičně rozostřen. Každá žárovička je napojena na zařízení, které snímá okamžitou hodnotu odporu mezi jednotlivými prsty. Z hodnot jednotlivých odporů se potom ve vyhodnocovacím zařízení odvozuje intenzita proudu tekoucího žárovičkami. Některé svítí více, jiné méně, jiné vůbec, což vytváří na fotografii ony větší či menší barevné skvrny. Rozmístění světel je však stále stejné – to se pozná po shlédnutí většího množství fotografií.

Autor tedy dochází k závěru, že i když je o existenci aury přesvědčen, v tomto případě se o fotografii aury nejedná. I když hodnota odporu kůže také určitým způsobem odráží stav lidského organismu. Nechce vyslovit příkrý soud o podvodu, spíše se domnívá, že chyběl smysl pro kritický pohled.

Odkazy

  1. Aeschbachová, S.: Barvy duše, Magazín 100+1, 1992, s. 58-59
  2. Petříček, M.: Fotografování aury. Neviditelný pes, 15.1.2000

 

(-mj-)

ZAZ 2/2000