Na hranicích reality (1)
Sdělovací prostředky naší doby nás dnes a denně zásobují přívalem zpráv o různých záhadných úkazech
MIMOŘÁDNÉ UDÁLOSTI
Sdělovací prostředky naší doby nás dnes a denně zásobují přívalem zpráv o různých záhadných úkazech, jakými jsou např. létající talíře (UFO), záhadné obrazce v polích, Bermudský trojúhelník, tajemství pyramid, poltergeist atd., vyskytujících se na mnoha místech na Zemi. V mnoha případech se za nimi však skrývají šprýmy, mystifikace či snaha o senzaci. Při studiu antických pramenů s údivem zjišťujeme, že ani před dvěma a více tisíciletími tomu nebylo jinak. Jistě i tehdy působila záliba v tajemnu a nevysvětlitelných záhadách, vlastní lidské psychice zřejmě již odedávna.
Určitou zvláštní kategorii představují úkazy, které působily „zázračným“ a „tajemným“ dojmem čistě a jen z toho prostého důvodu, že starověký člověk neměl tolik znalostí, aby je dovedl racionálně vysvětlit.
Ve skutečnosti však šlo nejednou o naprosto přirozené jevy, jakými bylo např. zatmění slunce a měsíce, objevení komety či výbuch supernovy. Jak jsme již víckrát ukázali, těchto obecných neznalostí nejednou využívaly věštírny, vládnoucí kapitálem informací a vědění. Za takový nadpřirozený úkaz mohla být považována třeba i pouhá bouře, která se strhla „v pravý čas“ a pomohla při nerozhodné probíhající bitvě jedné z bojujících stran k vítězství. Je jasné, že takové události se pak vysvětlovaly „zásahem shůry“, přízní a milostí bohů (či Boha). Nezapomeňme, že i dnes jsme v podobné situaci. Rádio, televize či operace na otevřeném srdci by byly považovány za zázraky ještě před sto lety. Mnohé, co si dnes ještě neumíme vysvětlit (např. ESP), bude v budoucnosti jistě spolehlivě vysvětleno.
V této souvislosti nebude ke škodě připomenout jeden dramaticky pohnutý příběh. Týká se nám již dobře známého lýdského krále Kroisa a vypráví nám jej Hérodotos ve svých Dějinách. Když bylo Peršany dobyto lýdské hlavní město Sardy, nechal vítězný perský král Kýros postavit hranici a upálit na ní zajatého lýdského krále Kroisa:
***
Kroisovi prý, když už stál na hranici, přišel na mysl i v takovém zlém postavení výrok Solónův, pronesený zřejmé z vnuknutí božího, že nikdo z živých není blažený. Když si na to vzpomněl, vzchopil se, zasténal a za hlubokého ticha třikrát zvolal Solónovo jméno. Kýros to zaslechl a poručil tlumočníkům, aby se Kroisa zeptali, koho to volá. Oni k němu přistoupili a ptali se. Kroisos prý k jejich otázkám chvíli mlčel, potom však, když ho nutili, pravil:
„Cenil bych víc než veliké bohatství, kdyby ten člověk mohl promluvit se všemi vládci.“
Nerozuměli tomu, co říká, a znovu se ho ptali, jaký je smysl jeho slov. Když naléhali a dotírali na něj, pověděl jim, jak kdysi k němu přišel Athéňan Solón, prohlédl si všechno jeho bohatství, prohlašuje za malicherné, a co mu řekl, a jak se Kroisovi vyplnilo všechno, co mu ten muž předpověděl. Jeho slova se prý netýkala jen jeho samotného, nýbrž všeho lidského pokolení, zejména pak těch, kteří se sami pokládají za blažené.
To jim Kroisos vyprávěl a hranice již na okrajích začínala hořet. Když Kýros vyslechl tlumočníky, co říkal Kroisos, změnil svůj úmysl a uvážil, že ač je sám jen člověkem, dává ohni zaživa na pospas člověka, který se mu štěstím kdysi vyrovnal; nadto se zalekl odplaty a pomyslel na to, že nic z lidských věcí není neotřesitelné. Poručil prý oheň co nejrychleji uhasit a svést Kroisa i jeho společníky z hranice dolů. Peršané se pokoušeli oheň uhasit, ale nemohli ho už zdolat.
Tu prý Kroisos, jak vypravují Lýdové, když poznal, že Kýros změnil své rozhodnutí a že kdekdo hasí oheň, ale nemohou ho už zmoci, velikým hlasem volal na pomoc Apollóna, aby stál při něm a zachránil ho z hrozící záhuby, jestliže mu kdy daroval něco, co mu bylo milé. Zatímco se boha v slzách dovolával, shlukly se pojednou za jasného nebe a bezvětří na obloze mraky, strhla se bouře a spustil se obrovský liják, který hranici uhasil. Z toho Kýros poznal, že je Kroisos člověk bohu milý a řádný muž. Dal ho odvést z hranice a zeptal se ho:
„Kdo z lidí tě, Kroise, přimel k tomu, aby ses válečně vypravil do mé země a tak se stal mým nepřítelem místo přítelem?“ Kroisos odpověděl:
„Učinil jsem to, králi, ke tvému štěstí a ke svému neštěstí. Původcem toho je řecký bůh, který mě k tažení přiměl. Nikdo přece není tak pošetilý, aby dal přednost válce před mírem; v míru totiž pohřbívají synové otce, ve válce však otcové syny… Asi se bohům zlíbilo, aby se tak stalo.“
Taková byla jeho slova. Kýros ho dal zbavit pout, posadil ho vedle sebe a choval se k němu velmi šetrně; jak on, tak i celá jeho družina hleděli na něho s obdivem. Kroisos byl zamyšlen a mlčel. Po chvíli se ohlédl a když spatřil, jak Peršané plení lýdské město, pravil:
„Mám ti, králi, říci, co si pravé myslím, nebo mám nyní mlčet?“ Kýros mu přikázal, aby bez obav řekl, co chce. I zeptal se ho Kroisos: „Co to dělá ten ohromný dav lidí s takovým velkým úsilím?“ „Drancuje tvé město,“ odvětil Kýros, „a rozchvacuje tvé bohatství.“ „Neplení ani mé město ani mé bohatství,“ řekl na to Kroisos, „po těchto událostech už nic není moje. Spíše odnášejí a loupí tvůj majetek.“
Kýros se zarazil nad Kroisovými slovy, vzdálil od sebe ostatní a ptal se Kroisa, co by považoval za těchto okolností za vhodné. Kroisos odpověděl:
„Protože mě bohové učinili tvým otrokem, považuji za spravedlivé oznámit ti, jestliže v něčem vidím více nežli ty. Peršané jsou lidé od přirozenosti zpupní, ale chudí. Jestliže tedy dopustíš, aby naloupili a podrželi si veliký majetek, pak se můžeš nadít toho, že kdo si z nich ponechá pro sebe nejvíce, ten se později podle všeho proti tobě vzbouří. Shledáváš-li správným, co ti říkám, učiň teď toto: rozestav ke všem bránám stráže z kopiníků a ti ať odnímají kořist tem, kdo ji vynášejí, a prohlašují, že je z ní třeba obětovat desátek Diovi. Tím v nich nevzbudíš nelibost proti sobě, když jim odnímáš majetek násilím, a oni uznají, že konáš, co je spravedlivé, a vydají ti kořist dobrovolné.“ (Dějiny)
***
Vedle těchto příhod, kdy byl přirozený úkaz nastalý v mimořádně vypjatém okamžiku vykládán jako nadpřirozený zásah a náležitě využitý jako ozdoba a zároveň jistý kompoziční vrchol epického líčení, máme z antiky doloženy i zprávy o jevech vskutku nevysvětlitelných i z dnešního hlediska. Tři z nich líčí v jednom ze svých dopisů (Dopisy VII, 27) nám rovněž již známý Plinius Mladší. Na rozdíl od mnoha jiných, Plinia Mladšího stejně jako jeho stejnojmenného strýce můžeme považovat za velmi seriózní zdroj.
Pokračování
Z knihy:
