Mohou se myšlenky vyfotografovat?

Člověk může své myšlenky a fantazie buď vyjádřit slovně, písemně, případně je může nakreslit. Co kdyby je však mohl vyfotografovat?
Je něco takového možné? Dospěla technika a technologie do stadia, kdy by to bylo možné prokázat?
Mentální fotografie, neboli fotografický obraz zprostředkovaný mentální energii, mentální silou, silou představy nebo podobným hypotetickým a zatím neprokázaným způsobem, je jedním z nejkontroverznějších a nejneobvyklejších projevů lidské psychiky.

Jak to všechno začalo?

Fotografická technika nadchla mnohé snílky, ale i umělce. Takovým byl i pařížský malíř Pierre Boucher, který se zabýval koncem 19. století pokusy s fotografováním. Jednoho večera se prý hodně opil a celou noc ho trápily noční můry – zdálo se mu, že jej pronásledují zelené rohaté příšerky. Druhý den ráno se pak odpotácel do laboratoře, aby zpracoval obrázky z předchozího večera. Jenomže si nepamatoval, jaké fotografické desky jsou již exponované, tak raději vyvolal všechny, které ležely na stole. Výsledek byl šokující. Některé fotografie ukazovaly šklebící se výplody jeho vlastní opilecké fantazie. Býval by to považoval za jakýsi svérázný výsledek opileckého deliria, i když mu nebylo jasné, jak se jeho fantazie otiskla na fotografickou desku. Ukázal tedy vyfotografované „přízraky“ svému příteli Emilu Charrotovi, kterého záhada velmi zaujala, a poslal záběry i s vlastním komentářem do Francouzské akademie věd.

Později zázrak zkoumal jeden z prvních francouzských popularizátorů vědy a příznivec všech tajemných sil, spisovatel Camille Flammarion (1842 – 1925), který poté uveřejnil několik článků o takzvaných psychických fotografiích. Dospěl k názoru, že fotografickým přístrojem, který umožnil zachytit psychické fantazie či myšlenky, je lidské oko, kterým vychází jakési tajemné záření.

Stejnými problémy se v téže době zabýval i ruský psychiatr Vasilij Vasiljevič Kandinskij (1866 – 1944). Dospěl k závěru, že takto vzniklé mentální obrazy, často označované za zrakové halucinace, mohou být vyvolány fyzikálními paprsky, jejichž podstatu zatím věda nedokáže pochopit.

Vývoj technologie šel dále, a stejně tak i výzkum v oblasti parapsychologie.

Japonské pokusy

Mentální fotografie má v Japonsku již dlouhou tradici. První netradičně pojaté experimenty s tímto jevem prováděl v létech 1910—13 asistent profesora psychologie na Tokijské univerzitě Tomokiči Fukurai, který pořizoval první opravdu záměrné myšlenkové fotografie v té době nejrůznějšími technikami. Nechal své experimentální osoby, které byly proslulými médii, soustřeďovat se zpočátku na jednoduché obrazce, jako čtverec či trojúhelník, a pak i na složitější obrazy, se záměrem vtisknout tyto představy do fotografického materiálu.

Fukurai publikoval výsledky experimentů např. s Ikugo Nagao, která byla údajně schopna telepaticky otisknout obrazy na fotografické desky, které nazýval nensha.

Pracoval výhradně se suchými fotografickými deskami, které byly vždy ve více vrstvách zabaleny do světlotěsného obalu. V některých případech se mu podařilo získat mentální obrazy na různých vrstvách fotografii, a to i na vzdálenost 500 kilometrů. Na fotografiích je velmi zajímavá i tvarová podobnost získaných obrazů s kaligrafickými prvky japonského písma.

Kritici však zjistili mnohé nesrovnalosti, byla napadnuta Nagaoova důvěryhodnost, a vůbec možnost psychické fotografie. Fukurai nakonec odešel z univerzity v roce 1913 za trvalou kritiku nedostatků ve vědeckém přístupu. Tím byly japonské pokusy na dlouhou dobu dokonale znemožněny.

V 80. létech 20. století se mentální fotografií zabýval i Hideo Uchida, významný japonský parapsycholog. Ten se k problému mentální fotografie dostal díky konstrukci elektronických přístrojů na měření lidské aury. V jeho práci o mentální fotografii byl zveřejněn postup, jak tylo fotografie pořizovat, i příslušná teorie jejich vzniku. Uchidův postup není tak jednoduchý, jako velmi volná pravidla práce s Tedem Seriosem. Vyžadovala totiž poměrně drahé vybavení — tzv. paralaxní montáž. Tento přístroj používají astronomové, když chtějí fotografovat stálice na obloze a jeho princip je jednoduchý. Tím, že je opatřen hodinovým strojem, dokáže zaměřovat dalekohled nebo fotoaparát neustále na stejné místo na obloze, čímž vlastně eliminuje vliv zemské rotace. Uchida ovšem nezaměřil objektiv svého fotoaparátu na oblohu, ale na stochasticky (tj. v čase nepravidelně) se měnící objekty, jakými jsou například mořská hladina nebo vlnící se veliká plocha trávy, či vzdálený les. Uchida zaměřil svůj fotoaparát na mořskou hladinu, současně jej ale upevnil na paralaxné montáži tak, aby neustále směřoval do centra naší galaxie, někam poblíž rádiového zdroje v souhvězdí Střelce. Tvrdil, že tato orientace je nezbytná pro vznik fantomových fotografii. Na některých jeho fotografiích jsou skutečně dobře patrné lidské obličeje. Podle autora jsou to dokonce lidé, kteří v uvedené oblastí zemřeli či utonuli. Jeho teorie je založena na vlivu proudu částic, které údajně vystupují z centra galaxie a jsou schopny přenášet informace mimo běžně chápaný prostor a čas.

Fenomén Ted Serios

V 60. letech 20. století zaujal výzkumníky nejvýznamnější aktér mentální fotografie Ted Serios, prostý nezaměstnaný Američan z Chicaga. Jeho působení patří k nejvýznamnějším experimentálním úspěchům parapsychologie. Začátek jeho působení spadá do roku 1963, kdy se o jeho schopnosti dozvěděl z článku Pauliny Oehlerové v časopisu Fate americký psychiatr a psychoanalytik Jule Eisenbud a záhy s Tedem započal experimentovat.

Díky tomu je jeho působení velmi dobře zdokumentováno a důkladně prozkoumáno. Ted Serios byl podroben nejrůznějším testům a zkouškám, nechyběla psychologická a psychiatrická vyšetření, genetické testy, zkoušky mající za úkol detekovat případné elektromagnetické vyzařování z Tedova těla, encefalografická vyšetření, celkové lékařské prohlídky, hormonální testy, psychologické projektivní testy a mnoho dalších vyšetření. Ve všech těchto experimentech, ať již při nich Ted produkoval mentální obrazy nebo ne, nebyla zjištěna žádná anomálie, která by byla schopna nějak fenomén mentální fotografie vysvětlit.

Experimenty probíhaly vždy pod kontrolou několika pracovníků různých vědeckých ústavů nebo univerzit. Ted byl neustále v experimentální místnosti a nesměl z ni po celou dobu experimentu odejít. Před experimentem byl podroben tělesné prohlídce, vysvlečen a oblečen zpět do speciálního overalu bez kapes a s těsnými rukávy. Ve vedlejší místnosti, kam pochopitelně Ted neměl přístup, byl další pracovník, jehož úkolem bylo vybrat takzvaný cílový obraz. Většinou se mělo jednat o snímky architektonických památek z nejrůznějších lokalit. Na pokyn experimentátorů pomocník vybral ve vedlejší místnosti cílový obraz a Ted se začal soustřeďovat. K experimentům byl použit v té době obvyklý fotoaparát Polaroid 95 Land Camera. Ted nikdy nesměl fotografický přístroj vzít do rukou, aby byla jistota, že fotografie nemůže být podvržena. V některých případech byl celý experiment natáčen kamerou a získaný film byl několikrát prohlížen s cílem zjistit případnou podvodnou manipulaci. To se nikdy, přes mimořádnou pečlivost, nepodařilo.

Přesně ve chvíli, kdy Ted uviděl otevřenou stránku knihy z vedlejší místnosti ve své představě, mávnul rukou a spoušť kamery, zaměřené na jeho hlavu, byla stisknuta. Po chvíli již byla k dispozici pozitivní fotografie, která nezobrazila Tedovu hlavu, ale úplně jiný obraz. Velká většina fotografií byla buď úplně přeexponovaná, anebo zcela neexponována, což znamená, že získané fotografe byly úplně bílé, a nebo úplně černé. Tyto jevy nebyly nikdy způsobeny tím, že by nepracovala závěrka, nebo že by objektiv byl zaměřen do silného zdroje světla.

V některých případech, celkem jich bylo asi 400, se na fotografii objevila kopie cílového obrazu, a to v poměrně velmi dobré kvalitě.

Námitku, že obraz byl již předem na citlivý materiál nějakým podvodným způsobem exponován, lze těžko absolutně vyloučit, i když nikdy nebyly ziskány dvojexpozice, které by tomuto předpokladu matně odpovídaly. Jistotu, tedy absolutní jistotu, můžeme mít pouze ve velmi speciálních případech. Ve všech ostatních můžeme pouze pravděpodobnost jistoty zvyšovat — a o to se američti experimentátoři pokusili tím, že vybírali losem továrny na fotomateriál a nahodile volili výrobní série i konkrétní balíček polaroidových filmů, který byl pak zabalen do olověné schránky a letecky převezen na místo experimentu. Tato celá akce byla pod svědeckou kontrolou a není asi velikou fantazií předpokládat, že právě popsaná manipulace zvýšila značně procento věrohodnosti všech experimentů s Tedem Seriosem.

Náhodně vybraný film byl těsně před pokusem vyjmut z ochranného obalu a Ted tentokráte film exponoval přes silné sklo s vysokým obsahem olova. Úspěšně. V některých případech byla snímána Seriosova hlava dvěma videokamerami a také na magnetickém záznamu se objevily pozměněné obrazy, představující jinou realitu.

Mezi nejzajímavější mentální obrazy patří dokonalé kopie Westminsterského chrámu, kde se ale úhly stínů neshodují dokonale s úhly stínů na předem vybrané cílové fotografii. Obdobná situace se objevuje na fotografiích zájezdní hospody, kde se cílový obraz sice kryje s mentální kopií, současně se však v detailech liší. Na cílové předloze chybí vývěsní tabule, která je dobře patrná na mentální kopii, ale na cílové předloze jsou, sice hůře patrné, ale přesto zřetelné stopy no upevnění tabule shodné velikosti, včetně čtyř otvorů. Dále je na mentálně získaném obraze zřetelný rozdíl ve výplni oken. Jsou jakoby zazděna. Takovéto časové a významové posuny se objevovaly v Tedově práci velmi často a Jule Eisenbud se je snažil interpretovat zejména z psychoanalytického hlediska.

Fyzik John Pratt a doktor Ian Stevenson uskutečnili na univerzitě v Denveru ve státě Colorado s Tedem Seriosem více než 800 pokusů. V neuvěřitelných 90 procentech případů splnil požadavek na vtisknutí obrazu na film s ohromnou přesností. Snímky byly nezřetelné a rozmazané, ale přesto zachytily charakteristické rysy stanoveného místa.

Kritici připomínali, že mohlo dojít k podvodu, a to díky papírové trubičce, kterou Ted držel vždy v ruce, údajně pro soustředění psychických sil. Prý v ní měl schovaný diapozitiv místa, který se pak objevil na fotografii. Jak však mohl vědět, které místo mu výzkumníci stanoví, a jak by nepozorovaně mohl sehnat příslušný diapozitiv a umístit ho do trubičky?

Sovětské pokusy

Sovětská a československá parapsychologie byla považovaná za nejvyspělejší na světě. Právě proto nezůstávali pozadu ani tehdejší sovětští výzkumníci. „Vysvětlit princip psychické fotografie jsme se pokoušeli již v roce 1973,“ prohlásil doktor Vadim Pimenov, člen Ruské akademie přírodních věd (RAEN).

Jak se fotografují halucinace?

Myšlenka, že právě lidské oko je tou branou, a zároveň přístrojem, kudy proudí myšlenky po jakémsi nepochopitelném kanále, vyplývá z dalších šokujících pokusů sovětského psychiatra Gennadije Krochaleva (1941 – 1987) z Omska.

Doktor Krochalev v roce 1967 začal pracovat v jedné z psychiatrických léčeben v Omsku. Při vyšetřování svých pacientů – alkoholiků, si nemohl nevšimnout vyprávění o opileckých obrazech, pověstných „bílých myškách“, ale i dalších, převážně pohádkových a mytologických výjevech. Napadlo ho, že by mohl tyto pološílené halucinace fotografovat.

Už v 19. století bylo například zjištěno, že se halucinace zdvojují, pokud nejsou osy obou očí paralelní (člověk šilhá). Bylo popsáno také zdvojení halucinačních obrazů v prostoru tlakem na oční bulvy nebo po přiložení skleněného hranolu k oku halucinující osoby; rovněž tak bylo vyzkoušeno použití dalekohledu pří halucinacích, kdy se obraz přibližoval nebo vzdaloval podle toho, z které strany se osoba do dalekohledu dívala. Také bylo zjištěno, že halucinace se odráží v zrcadle. Všechny tyto sporadické, ale přece jen se vyskytující zprávy vedly Krochaleva k experimentům s fotografováním halucinací alkoholiků v deliriu.

Krochalev se tedy odhodlal k experimentům, odporujících dosavadnímu chápání světa. Toho světa, který považuje halucinaci za „chorobný, zdánlivý smyslový vjem nebo představu, vznikající bez vnějšího vjemu, který osoba trpící halucinací pokládá za pravdivý a skutečný.“

Jak to všechno provedl?

K tomuto účelu si nechal sestrojit speciální zařízení z potápěčských brýlí, k němuž pak připojil měch fotoaparátu Fotokor, spojený na úzkém konci s fotografickým přístrojem či kamerou. Díky tomu mohl za nepřístupu světla fotografovat oči pacienta v alkoholickém deliriu, ze vzdálenosti maximálně 45 cm a tedy i to, co možná z jeho očí vyzařuje. Za pouhé dvě hodiny od začátku experimentu, v lednu 1974, zachytilo svá vidění 87 z 203 klientů permské městské nemocnice. Vědci je samozřejmě žádali, aby během „skenování“ líčili své výjevy. Při pozdějším srovnání těchto popisů a získaných snímků se zjistila naprostá shoda až v devadesáti procentech případů. Lidé si představovali například zesnulé rodiče, svůj dům, do něhož přidávali věci, které v něm nikdy nebyly, ale také vojáky, tanky či továrny. Jak je to možné?

Oko jako svérázný laser?

Doktor biologie z ústavu medicínsko-biologických problémů Michail Gercenštejn z Vědecko-výzkumného ústavu opticko-fyzikálních měření Ruské akademie věd připustil, že zřejmě dochází při zrakovém vjemu na sítnici oka k takovým biochemickým změnám, které postupují jak směrem k očnímu nervu, tedy dovnitř, tak i ven z oka ve formě elektromagnetického záření takové vlnové délky, která může způsobit vznik obrazu na fotografické emulzi. Jinak řečeno, čidla sítnice mohou jak přijímat, tak i vytvářet nějaké záření.

Dá se tedy předpokládat, že ve složitých tyčinkách sítnice vzniká paprsek podobný rentgenovému biologickému laseru, jehož záblesky jsou velice krátké. Naše oko by tedy fungovalo jako podivuhodný přístroj, ostřejší než nejlepší objektiv, schopné zaznamenat i to, co nikdy nevidělo.

Není to v přírodě nic neobvyklého, podobně fungují například nejrůznější světélkující mořské organismy, houby, láčkovci, ale i u nás se hojně vyskytující světlušky, které v době námluv produkují světlo oxidací luciferinu. I oni produkující viditelné záření, které je schopno zachytit fotograficky.

Ale to není všechno. Krochalev uzavřel své fotocitlivé materiály do světlotěsných obalů a držel je před očima osob v deliriu. Po vyvolání opět obdržel obrazy velmi podobné těm, které snímal přímo z očí. To už naznačuje, že to, co z očí vyzařuje, má nikoli zanedbatelnou energii.

Následujících dvacet let Krochalev uskutečnil 250 experimentů s pacienty, z nichž získal 117 fotografií vizuálních halucinací. Pacienti popsali obrazy, které se jim zdály při halucinacích, a ty se také objevily na fotografiích. Kočky, ďáblové, lidé a další pohádkové bytosti, které strašili nešťastné pacienty na psychiatrické klinice. Gennadij Krochalev byl přesvědčen, že potvrdil svou hypotézu vědeckými postupy, a výsledky svých výzkumů zaslal předním vědeckým institucím v SSSR. Jenže … nikomu jinému se nepodařilo jeho experimenty opakovat. Publikovat své výsledky se mu podařilo až v zahraničí.

Krochalevův článek s názvem „Fotografování inteligentních obrazů“ byl poprvé publikován v Japonsku v roce 1977. Zde také v roce 1998 inspiroval režiséra Hideo Nakata k natočení hororu „Prsten“.

Vědec se pod tíhou kritiky a podezírání v roce 1987 oběsil. Jeho rodina na sebevraždu nevěřila. Dcera tvrdila, že ještě v předvečer tragédie otec říkal, že je na prahu epochálního objevu, hodného Nobelovy ceny, bratr, který s ním mluvil po telefonu pouhé dvě hodiny před jeho smrtí, sdělil, že bratrův hlas byl veselý a optimistický. Podivné je i to, že jeho práce a materiály, zaslané vědeckým institucím, se záhadně ztratily. Objevily se i hlasy, že démoni, které lékař vyvolal, se mu přišli pomstít…

A u nás?

Psychoenergetická laboratoř, která působila v Praze pod vedením profesora Kahudy, uskutečnila řadu zajímavých experimentů, včetně pokusů s mentální fotografií.

Protože soustřeďovala a aktivně vyhledávala osoby s výjimečnými schopnostmi, přišel sem i jistý profesor Žídek, který tvrdil, že za pomocí mentální fotografie zachytil podobiznu Karla Hynka Máchy.

Pan profesor se dlouho zabýval historií Karta Hynka Máchy, když jednou s rozechvěním zjistil, jak obličej básníka vystoupil z pečlivě prohlížených fotografií.

V předložených fotografiích se pravidelně objevovala tvář Karly Hynka Máchy a ještě další obrazy, mající vztah k básníkovi. Zvětšení všech těchto fotografii bylo značně a umožnilo proto nejenom odkrytí původních struktur fotografované předlohy, ale navíc se objevila i vlastní zrnitost pozitivu. Na určitých místech skutečně docela zřetelně vystupovaly z obrazu charakteristické rysy lidské tváře a ta tvář měla pokaždé velmi shodné rysy.

Faktem je, že dosud stále není spolehlivě zjištěno, jak Karel Hynek skutečně vypadal, a o jeho skutečné podobě se pouze odborníci dohadují. Vyskytly se i názory, že Karel Hynek stál modelem k portrétu v kostele na Hrubé Skále. Ukázalo se, že obličeje na předložených fotografiích a obraz na Hrubé Skále se více než podobaly. Podle některých pověstí měl prý Karel Hynek nemanželské dítě s jakousi Mančinkou — a na několika fotografiích se objevila skupinka dvou postav, ženské a mužské (opět s charakteristickými rysy), a při bližším pozorování lze i bez přílišné fantazie vidět ve struktuře fotografie v náručí ženy dítě.

Další experiment

Film v ochranném obalu byl obtočen kolem hlavy senzibila, který měl vysílat svou psychickou energii.

Poté byl film vyvolán. Na jednom místě byl film osvícen v nepravidelné skvrně. Pražská Psychoenergetická laboratoř poté zasílala dotazy výrobci filmu, jak mohla osvícení v obalu vzniknout, ale výrobce něco takového naprosto vyloučil. Ukázalo se, že skvrna vznikla uprostřed čela. Tam, kde podle indické tradice je tzv. třetí oko…

Šaman a fotoaparát

Kromě cílených experimentů se stávají i případy, kdy dojde k ovlivnění přístroje naprosto neznámým způsobem. Zajímavou příhodu uvádí Robert L. Van de Castle v knize „Handbook of Parapsychology“. V kapitole o vztahu parapsychologie a antropologie zmiňuje příhodu, kterou zažil jeho přítel v Nevadě. Chtěl vyfotografovat šošonského šamana Valící se Hrom před jeho wigwamem. Nejprve starého Indiána poprosil, zda jej může vyfotografovat, a když svolení nedostal, řekl mu, že ho vyfotografuje svým Polaroidem, ať se mu to líbí nebo ne. Šaman však odvětil, že si žádné fotografování nepřeje, a způsobí, aby aparát nefungoval. Cvakla spoušť a za několik sekund se z aparátu vysunula fotografie. Byla úplně černá. Když se tato situace opakovala celkem třikrát, začalo být Valícímu se Hromu zklamaného návštěvníka líto a poprosil jeho mladou manželku, aby se postavila vedle něj. S úsměvem potom fotografovi oznámil, ať ho vyfotografuje nyní, neboť je v lepší náladě a nebude přístroj mentálně rušit. Výsledkem byla vydařená normální fotografie, na které bylo vše, jak má být – šošonský šaman a mladá žena…

Chcete také experimentovat?

Jestliže ano, pak vlastní proces je velmi jednoduchý. Fotoaparát je dnes běžnou výbavou každého mobilu a není třeba jakýchkoli úprav. Je možné, že elektronické digitální přístroje, o stupeň dokonalejší než před desítkami let, bude možné lépe ovlivnit, i když údajů o experimentech s nimi je dnes jen minimum.

Použít můžeme popis činnosti jednoho z nejvýznamnějších aktérů mentální fotografie — chicagského nezaměstnaného, Teda Seriose:

Posaďte se před fotoaparát a zaměřte jeho objektiv na svou hlavu, nebo jinou část svého těla, nebo dokonce úplně jinam. Pak si vyberete představu, kterou budete chtít mentálně vtisknout do aparátu. Je také možné, že si ji vůbec nevyberete. Doporučit také lze, aby vám ji vybral někdo jiný, a to v úplně jiné místnosti a vy sami vůbec nebudete vědět, jaký obraz byl pro vaši představu vybrán. Můžete vzpomínat na skutečné události, které se vám přihodily, můžete jen tak snít nebo můžete myslet na cokoliv, nebo, dokážete-li to, také na nic. Prostě mít hlavu prázdnou. Ani s dalšími úpravami fotoaparátu si nemusíte dělat vůbec žádné starosti.

Když budete mít štěstí, pak se na fotografii objeví něco úplně jiného, než by na ní mělo být. Přesněji řečeno něco jiného, než by odpovídalo zaměření objektivu fotoaparátu. To je v podstatě všechno.

A závěr?

Je vysoce pravděpodobné, že právě jevy tohoto typu jsou jedním z projevů významné propojenosti světa a pozorovatele. Je možné, že objasnění takových fenoménů změní dosavadní pohled na svět.

Obr. Experimenty Teda Seriose

Obr. T. Fukurai

Obr. Gennadij Krochalev se svým přístrojem

Obr. Tvary aury podle Hideo Uchidy

Obr. Film z experimentu PEL