Emoce a stres

Jak se k tomu stavět?

„Ve skutečnosti si daleko častěji jen myslíme, že zakoušíme stres, než ho doopravdy zakoušíme,“ říká vedoucí skupiny fyziologie emociogenních peptidů Anochinova výzkumného ústavu JEVGENIJ JUMATOV, kandidát lékařských věd.

„Trochu nás rozruší drobná nepříjemnost a už si děláme diagnózu: stres. A saháme po prášcích. Zapomněli jsme, že kromě stresu, přesněji řečeno před stresem, existují běžné negativní emoce, které jsou užitečné a dokonce krajně nezbytné.“

Užitečné ?

Stejně jako bolest — signál začínající nemoci, i negativní emoce je signálem, že je třeba cosi podniknout. Svědomí, nedokončené záležitosti, nesplněné záměry s námi hovoří řečí negativních emocí. Kdyby nebylo těchto emocí, nikdy bychom nedosáhli ani jediného vytyčeného cíle.

Teď nemluvím o tom, že všechno poznáváme srovnáváním a že člověk dokáže pochopit, jak byl šťasten, jen tehdy, když štěstí minulo. To všechno je psychologická rovina. Já ale mluvím o fyziologii.

Fyziologové objevili jednu nanejvýš zajímavou věc. Pozitivní emoce se prostě fyziologicky nemůže objevit zničehonic — ta může vzniknout pouze po negativní emoci. Štěstí má zpropadenou logiku …

A CO TEDY STRES? JAK SE K NĚMU STAVĚT?

Zde musím nejdříve předeslat, že existuje několik odlišných vědeckých teorií stresu. My zastáváme teorii známého sovětského fyziologa P. Anochina.

– Jestliže se váš vnější nebo vnitřní konflikt dlouho neřeší a záporná emoce nebere konce, pak vzniká stres. Stres je dlouhodobý záporný stav. A navíc člověka jaksi pohlcuje, těžko se z něho dostává. Rád by se přeorientoval na jiné problémy a taková možnost je — došlo již k jiným radostným událostem, ale nedaří se mu to.

To pozitivní emoce nemohou jít v souvislé řadě za sebou a prodlužovat se donekonečna. Protože aby vznikla další, musí se před ni nutně vklínit záporná. Štěstí je zřejmě proto tak prchavé.

Ale negativní emoce mohou následovat za sebou, vršit se na sebe a protahovat jakkoli dlouho. Stres je jako seriál.

NA ROZDÍL OD KRÁTKÉ ZÁPORNÉ EMOCE JE STRES JEV ŠKODLIVÝ?

Je dobrý i špatný. Dobrý proto, že když se člověk „upne“ na problém a dostane se kvůli němu do stresu, když se tento problém stane dominantou jeho vědomí — jedině tehdy ho člověk dokáže vyřešit. Žádná velká věc se neobejde bez stresu a není bez stresu možná. Tvorba, láska …

A proč je škodlivý? Protože způsobuje hypertonii, stenokardii, infarkty, žaludeční vředy, neurózy.

JAKÉ JE TEDY VÝCHODISKO? BEZ STRESU ŽÍT NEMŮŽEME A SE STRESY ŽÍT DLOUHO NEVYDRŽÍME…

Je jediné: stres zneškodnit, ne vymýtit. Ať si je, ale ať nepoškozuje zdraví.

COŽPAK TO JE MOŽNÉ?

Naše skupina fyziologie emociogenních peptidů se o řešení tohoto problému pokusila.

Začali jsme otázkou, zda všichni trpí stresy stejně. Provedli jsme pokusy na zvířatech.

Mimochodem, v přirozených podmínkách se u zvířat stresy neprojevují. Zajíc buď uteče, nebo už nemá kam pospíchat. Ale experimentálně lze u zvířat stres vyvolat. Například jsme zavírali krysy na několik dní do malých boxů, tak malých, že v nich naprosto neměly možnost pohybu. To vyvolává u zvířat opravdový vleklý stres, který registrujeme.

Měříme jejich tlak, frekvenci tepu i jiné fyziologické parametry. Některé krysy klidně tento stres přežily, jiné uhynuly. Byly u nich zjištěny vředy, eroze žaludku, infarkty i jiné stopy působení stresu. Existuje tedy nějaký přírodní mechanismus, „zneškodňování“ stresu, který u jedněch funguje a u druhých selhal.

Vyšli jsme z předpokladu, že tento mechanismus se předává geneticky, dědičně. Provedli jsme proto sérii experimentů — a vskutku! Porovnávali jsme odolnost vůči stresu u dvou geneticky čistých větví krys — plemen Vistar a August. Ukázalo se, že větev Vistar je vůči stresu daleko odolnější.

JAKÝ JE TO MECHANISMUS?

Porovnali jsme biochemickou látkovou výměnu v mozku krys odolných i neodolných vůči stresu. Zjistili jsme, že v době stresu se výměna biologicky aktivních látek, které mají podíl na formování stresu, prudce mění. Ale pak … U odolných se rychle vrací k normě. A u neodolných zůstává stejná jako při stresu. To je ono zablokované „upnutí“.

Dále. V době stresu se zvyšuje citlivost mozkových buněk k těmto biologicky aktivním látkám — „stresovým hormonům“. Ale opět: u krys odolných vůči stresu se po nějaké době vrací k normě. A u neodolných? U těch ne, tam zůstávají buňky zablokovány.

Nadále si počínají jako ve vrcholné chvíli stresu a nikterak se nemohou uklidnit.

Mechanismus „zneškodňování“ stresu byl tedy jasný. Jde o mechanismus samočinné brzdy, samoregulace stresu. Výměna biologicky aktivních látek v mozku a citlivost místních buněk vůči nim se po prudké změně musí vrátit k normě do klidového stavu.

Jestliže autostop, samočinná brzda, nefunguje, stres působí dál, přechází do druhého a třetího kola a začíná „zasahovat“ vnitřní orgány. Trpí už nejenom zdraví člověka, ale i veškerá jeho činnost. Dřív stres mobilizoval, ale teď je všechno narušeno a člověk se bezmocně zmítá…

STRES JAKO BY PŘESTUPOVAL MEZ, KAM AŽ JE PROSPĚŠNÝ?

Přesně tak. V takové chvíli člověk slýchá domluvy, že se nemá vzrušovat, že se má ovládnout, že má třeba počítat do deseti… Ale síla vůle tady nestačí.

A tak jsme začali hledat v mozku látky, které řídí trvání stresu a které lze obrazně nazvat „brzdovou kapalinou“ stresu.

Hledali jsme osm let. Krysám odolným proti stresu jsme odebírali bílkovinnou frakci — kousek dlouhé bílkovinné molekuly — a sledovali jsme, má-li vliv na odolnost vůči stresu či ne. Probrali jsme stovku nebo i víc bílkovinných frakcí, dokud jsme nakonec nenašli ty dvě pravé, které zvyšují odolnost vůči stresu, včas ho zastavují a nepovolují mu „vylít se z břehů“. Obě tyto látky jsou přítomny i v mozku člověka, ale jejich množství — dané zřejmě geneticky — je někdy pod normálem, což právě činí lidi bezbrannými vůči stresu.

Nyní zbývá proměnit tyto látky v léky. Musíme vyzkoumat, v jaké formě je podávat, v jaké dávce, kdy…

Souběžně budeme hledat i jiné podobné látky — možná že najdeme ještě účinnější.

SPOLEHLIVÝ LÉK PROTI STRESU NENÍ UŽ TEDY V NEDOHLEDNU?

Právě že ne „proti stresu“. Lék proti stresu — to jsou sedativa. Ta „zmrazují“ silné emoce, poněkud je utlumují. A stres přechází. To znamená, že zdraví se zde vykupuje ochuzováním našeho duchovního života, byť krátkodobým. Uklidňující prostředek se například těžko snáší s nadšením či inspirací — s tvůrčím stresem. Námi nalezené látky však neotupují emoce ani v nejmenším. A stres neruší. Ten probíhá naplno, tak, jak má.

A jen když dospěje k nebezpečné mezi, zapracuje automatická brzda. Přičemž brzda přirozená, takříkajíc „daná přírodou“, ale u některých lidí nedostatečně fungující.

APN

Čtení č. 6, 1986 s. 44-46