Miluj svůj život (Plzeň 2013)

Tak jsem se asi po deseti letech zase vypravila na přednášky esoterického festivalu „Miluj svůj život.“ Dříve tam byla spousta zážitků. Potom ty přednášky ztratily úroveň, už přednášel každý, kdo si něco přečetl a bylo lepší si to přečíst sám.

Navíc se vyrojila spousta zázračných metod, bez kterých nemůžete být zdravý, šťastný a nebo dojít k pravdě a k Bohu.  A jeden říkal tohle a druhý zase pravý opak a jeden něco přísně dodržoval a druhý na to kašlal a byl stejně daleko na duchovní cestě apod.

Takže přes všechny zákazy se bylo na to nejlíp na všechno vykašlat. Šlo třeba o zákaz: nosit na sobě černé oblečení nebo umělohmotné, vařit v rychlovarné konvici, ohřívat v mikrovlnce, míchat jídlo po směru hodinových ručiček, přes den spát, jíst po 17 hodině, jíst maso, jíst vařené jídlo, jíst zmrzlinu, jíst cukr, mít v ložnici kytky a zrcadlo atd.

Naopak se přísně zase doporučovalo: jíst zaručeně dobré diety jako kefírovou, banánovou, dělenou stravu, žraločí chrupavku, vitamín C, omega mastné kyseliny, pí vodu, diamantovou vodu, ženšen, a kosmetiku z Mrtvého moře, aloe vera,  a musíte mít orgonity na odrušení geopatogenních zón apod., a jinak prostě propadáte peklu a není vám pomoci. A to vše za cenu přiměřeně mastnou, protože to je prostě „in“ a já si to zjistil kyvadlem. (ve skutečnosti absolutní sugescí.)

Takže po x letech jsem byla zvědavá na pár lidí, kam za ta léta dospěli, co a jak dělají a podívat se, které kurzy jsou teď „in“ a jak to všechno probíhá. Šlo o kreslení pravou hemisférou, automatickou kresbu, taj-či a žáky Fráni Drtikola.

Tak jsem si řekla, že se mi to vyplatí dát to vstupné, oproti jiným cenám těch kurzů je to ještě relativně levné. I když ne už pro každého, protože životní náklady stoupají, práce ubývá a ani plat nestačí na uživení rodiny.

Přednášky jsem si vybrala tak, že jsem měla celý den kam jít a byly od vysoké úrovně až po tu nízkou.

Od 9 hodin – protože jsem přišla na Tomáše Bezděka pozdě a zrovna všichni leželi na zemi v nějakém protahovacím cviku, tak jsem zase zavřela a šla do vedlejší tělocvičny na přednášku „Vesmírné napojení“ (Luna Isis Mašková). Tam seděli lidé v kruhu na židlích a ona zrovna chodila okolo nich a každému pokládala jednu ruku nad hlavu a druhou dělala za zády kruhy a říkala přitom takové ty sladké řeči – jste pozitivní, hodný, šťastný, atd.

Sice to říkala stylem, že se tomu dalo věřit, vypadala jako křehká duchovní bytost, ovšem duchovní člověk vypadá a chová se normálně a vyzařuje přirozeně. Takže toto mohla být maska. A já na takové řeči nejsem. A sugesce na vymývání mozku u mě nefungují. Takže když došla ke mně, tak sem si říkala – Jenom, pane bože, ať se mi nic nestane, andělíčku můj strážníčku ochraňuj mě mou dušičku. Vlastně jsem si udělala vesmírné napojení po svém sama.   A ona pak skončila a přitom měla ještě hodinu čas. Tak já se ale sebrala a šla vedle na T. Bezděka, protože tenhle zážitek už mi stačil. A tam už všichni stáli a cvičili ve stoje, tak jsem se zapojila do cvičení na zbývající hodinu.

První přednáška a cvičení bylo „Tchaj-ti – vysoká škola pohybu“ s T. Bezděkem. Já ho znám dlouho, my jsme chodili na tajči ve stejné době k Číňanovi. On to rozvíjel dál a dnes to umí dobře a navíc je fyzioterapeut, takže tomu opravdu rozumí a využívá vědomosti fyzioterapeuta pro popis taj-či a taj-či jako fyzioterapeutickou metodu. Má to vyzkoušené na sobě. Včetně energetických cvičení či-kungu. Takže přednáška trvala 2 hodiny se cvičením v tělocvičně při tom byla velmi kvalitní a proto doporučuji cvičení taj-či u Bezděka.

Další přednáška od 11 hodin byla „Meridiánové masáže dle Willyho Penzela“ (MUDr. Zdeněk Šos). Dr. Šos patří k těm osvíceným doktorům, kteří hledají příčinu nemoci a tu se snaží odstranit a ne jen její symptomy. Sice nevím, proč zrovna podle W. Penzela, já četla „Akupunktura v teorii a praxi“ od R. Růžičky, ta je taky dobrá plus „Křížovka života“ od MUDr. Jonáše. Ale to, co povídal, s tím se dalo souhlasit, i když měl tendence (jako všichni tady na Západě, co dělají čínské metody), si je zjednodušovat a tím kazit. Stačí, že se prý ty akupunkturní dráhy masírují po směru toku energie a tím se pomůže. Takže žádné poplašné body, žádné body útlumu a aktivity. Pracuje jako lékař fyzioterapeut, ale dělá i kurzy a dává certifikáty platné v EU. Má rád přístroje, nějaký ACUM má propojený s počítačem. Já v oblasti diagnostiky více než těmto přístrojům věřím víc na kyvadlo a virguli. On totiž nikdo neví, jak ty přístroje vlastně fungují, takže to smrdí podvodem.

Chvíli jsem nahlédla na slovenského lámu do tělocvičny, abych věděla, jak vypadá takový slovenský satsang s Lámou Sangye a abych viděla, jak vypadá „Buddhistická meditace Šamatha.“ Ale nesedělo mi to, protože zase jedna z cest a další a těch cest duchovních jsou miliardy, každý má svou osobní a kdyby měl jít každý podle všech, tak tu bude donekonečna. Takže si zatěžovat hlavu problémem, jaké jsou rozdíly v meditacích, fakt nechci. Já si medituju po svým a stačí mi k tomu jedno slovo, věta, myšlenka na jakékoliv přednášce. Tak až někde na něj narazím, tak si zamedituji po svém a třeba tam bude jeden krok z jeho cesty společný s tou mou.

Je zajímavé, kolik lidí z Čech a Slovenska už bylo v klášterech v Indii nebo v Tibetu.

Od 12 hodin byla jedna z přednášek, na které jsem byla zvědavá a šla vůbec na festival.
Byla to přednáška „Osobní průvodci v automatické kresbě“ (Mgr. Hana Šmídová.) Byl to druh přednášky, který bytostně nesnáším. Pro mě kecy, sugesce, vizualizace, neboli prostě oblbnutí. Vypadalo to tak, že jsme si měli přivolat svého průvodce na duchovní cestě. A pak říkala, že nejlépe pomáhají archandělé a nejlíp se přivolá archanděl Rafael. Takže jsme si vizualizovali nebo co (– já teda ne), jak přichází archanděl, jak mu podáváme ruce.  Pak taky kolovaly karty s archanděli, ani jsem nevěděla, že je jich tolik, já znala jenom tři. A měli jsme si sejmout svého archanděla. A každý archanděl má přiřazené nějaké vlastnosti, na které je odborník a ty pomáhá lidem dodávat. Přednáška končila tělovými svícemi, které když hoří, tak z nich stéká vosk a podle toho, jakou má konzistenci, tak nějak léčí. Ať žije zase sugesce. Ta svíčka je dutá. Je to vlastně vosková roura a mají taky různé barvy podle čaker. Tak tuhle přednášku jsem musela vydýchat a taky automatickou kresbou zapojit to „woodoo“ (u mě to není sugesce ale spíš meditace při kreslení) vůči sobě a dát se zase dohromady psychicky a duchovně.

Od 13 hodin byla přednáška, na kterou jsem byla zvědavá taky od začátku. „Čchi-kung – tradice práce s energií“ (Mgr. Natalie Jadrišniková z Ruska). Ve skutečnosti žije už pár let v Bratislavě, kde učila ruštinu kromě jiného a tak byla přednáška slovensky s ruskými slovy.

Ovšem takové cvičení jsem snad nikdy nezažila. Kromě toho, že jsme přes hodinu stáli v tělocvičně a cvičili s malou přestávkou, tak jsme poslouchali filosofii práce s čchi a další životní moudra.

Takže po jedné etapě cvičení byla meditace, prožitek té energie a opravdu jsem měla jiné stavy vědomí. A to ty cviky byly obyčejné cviky z rozcvičky, ovšem je kouzlo v tom provedení – prociťování, dýchání a soustředění. Kdybych byla na tom tělesně lépe, tak jsem si to mohla užít ještě víc. V Plzni má už následovníka a tak bude cvičení i tady. Ještě něco k teorii, která byla pro mě trošku nová. Já jsem brala čchi-kung jako metodu, jak se naučit rozbíjet rukou tlusté desky dřevěné a další legrácky. Jenže ve skutečnosti jde o to, jak být zdravý, vitální, dlouhověký a nesmrtelný, a také – jak teď je moderní žít pránicky – tedy nic nejíst. Tělo má 7 čaker, které jsou v čchi-kungu tři nad sebou jako sněhulák – trup dole, nad tím srdeční část a pak hlava. Ostatní 4 jsou na rukou a nohou. Líbilo se mi i to, jak říkala, že Číňani mají informace odněkud z Velkého vozu a proto 7 je pro ně magické číslo, protože 7 je hvězd Velkého vozu. Slované tyto vědomosti zakódovali do slov – odtud i název Slované. Dolní čakra – ta největší kde je životní energie – je v místě břicha, které se rusky řekne život. (Život se rusky řekne žizň.) Čakra okolo srdce je ve středu – rusky seredina a serdce – stejná písmena a srozumitelná i pro nás. A vrchní čakra je hlava, galava a je to čakra hlavní glávnaja. A to byl jen nástin toho, co ví a co já jsem už slyšela podobných srovnání od jiných lidí a autorů. A moc se mi to líbí, hledat souvislosti a vidět, jak to všechno do sebe zapadá. Rozhodně chci od ní vědět víc. Ona je také potomek sibiřských šamanů, takže tam život v přírodě je normální a lidi jsou tam skromní a nabití přírodní energií a citlivější. A to vím i od tamních známých, se kterými si píšu skypem.

Po této přednášce se mi už nikam nechtělo, tak jsem si udělala chvíli volno.

Od 16 hod. jsem byla se podívat na Lenku Kořínkovou – „Přirozenost bez předsudků.“ Její dělená strava má něco do sebe, taky jsem to kdysi zkoušela a tak jsem ji chtěla vidět prvně na vlastní oči. A to jsem byla překvapená. Ona je herečka, takže byla sranda, dost jsme se nasmáli. Ale taky poučili. Každý si něco odnesl. Nebylo to špatný si poslechnout životní zkušenosti a zamyslet se nad zažitými stereotypy ve společnosti. Říkala – moc se tu jí, jí se špatně, cukr by se vůbec neměl jíst viz kniha „Cukrové trápení“, pak doporučovala knihu „Dieta do kapsy.“ Říkala, že lidi jsou zvyklí jenom o tom žvanit, ale nic pro to neudělají, aby jim bylo dobře, pro to, co chtějí. A také řekla, že neví proč tu je, proč přednáší. Tak se pár lidí zvedlo a odešlo.

Mezi nimi byla paní Hochmanová, co vede kurz kreslení pravou hemisférou, která nám to na přednášce řekla, že by si Kořínková měla tedy ujasnit, co chce. Kořínková je hubená, že víc být nemůže, je vitální, jí málo a často, večer si dá jednu cigaretu a ohřívá si kafe v mikrovlnce. Na to, že je jí 58 let, vypadá tělesně o hodně míň a vydrží stát 8 hodin v práci, apod. Děti nemá. Nejí rohlíky a pečivo, je to těžké jídlo. Jídlo má pořád nějaké s sebou. Mluvila o předsudcích – říkala: a kdo řekl, že se na vánoce musí být ryba, proč ji mam jíst, když na ni nemam chuť? Proč se hostitel urazí, když na návštěvě odmítám jíst a nebo jím málo a nebo jenom něco? V cizině se hostitel předem domluví s hostem, co chce a nebo co chystá a jestli to bude jíst nebo má udělat něco jiného.

Od 17 hodin byla přednáška „Sebevědomí – kreslení pravou mozkovou hemisférou“ (K. Hochmanová). To byla kvalitní přednáška, velice zajímavá, kde popisovala, jak vypadá její třídenní kurz kreslení pravou hemisférou. Ono vlastně o kreslení nejde. Jde o osobní rozvoj, o pohled do zrcadla na sebe a o to se vylepšit psychicky, umět přijmout pochvalu, vidět věci tak jak jsou, zbavit se různých předsudků vůči sobě, mindráků, zábran atd. Člověk se tam kreslí sám a dívá se na sebe několik hodin. Na kurzu si člověk projde tolika emocemi jako mnozí za pět let.

Od 18 hodin byla „Meditace Shaman spirit“ – s peruánským šamanem Juan Carlos Pacaya Gomez. A protože je teď populární, tak jsem chtěla vidět, jak taková meditace vypadá. Na to jsem se taky těšila. Nu, dělat šamanskou meditaci v průmyslovém městě a v tělocvičně mě v tu chvíli přišlo dost divné. Šaman – to je spojení s přírodou, využití přírodních sil rostlin a zvířat k léčení a meditaci a i místa, ale přesto to byl zážitek, což jsem nečekala. Nejdřív nám řekl, co se bude dít a pak nás natíral všechny postupně akvou floridou. To je taková aromatická voda, jako kapky do nosu, trochu větrová. Do flašky s tou vodou vdechnul kouř ze speciální cigarety a promíchal. Pak nám tím natíral čelo a nos a říkal přitom španělsky „Ve jménu otce a syna a ducha svatého.“ Taky zajímavá věc u šamana – pohana. Ale hlavně, že to funguje. Mezitím jeho asi manželka nám říkala, co všechno je na stole za pomůcky a co se bude dít, a že je šaman „tabakosů – což je dědičné, a že tedy pracují s tabákem a využívají ho k léčbě a praktikám. Pak jsme si měli něco přát a pak on začal zpívat a vykuřovat místnost – tělocvičnu, chodil mezi námi a něco zpíval, pak jakoby kašlal, pak něco pískal. Něco bylo na přivolání těch zvířat. A mě se taky před očima objevily čumáky zvířat. Musím říct, že zážitek to byl, nebylo to nijak silný, dramatický a tak, ale něco se dělo.  Uvědomila jsem si, že mám taky určitě nějaké šamanské kořeny, protože tu sílu přírody taky vnímám a měli bychom udělat nějaký slovanský šamanský rituál v našem lese.

Od 19 hodin byla přednáška „Učení Fráni Drtikola“ (Pavel Mareš). Na to jsem byla zvědavá, protože to byl kolega a duchovní soudruh Tomášových. Na jejich přednášky jsem chodila, mám jejich kazety a knihy. Takže jsem byla zvědavá, kdo a jak tam bude přednášet. Byl to kluk asi 30 letý, namakaný a to bylo první, co mě zaujalo, tedy ne duchovní vyzařování. Mluvil pomalu, rozvážně, o tom, jak mají v Praze nějaký kroužek a jak pracují s hadí silou. Doporučoval knihu „Síla moudrosti“ od Evžena Štekla a „Slovo Buddhovo.“ Zřejmě nějaké prožitky má a taky zkušenosti, ale já znám lidi, se kterými si popovídám a zamedituji lépe a stačí s nimi jenom mluvit.

Ve 20 hodin jsem přemýšlela, jestli už mám jít domů, nebo vydržet do konce až do 22 hodi. Šla jsem se podívat na přednášku MUDr. Martina Daniela „Mužská a ženská energie prakticky.“ Já ho znám z dřívějška a vím, že je to dobrý praktik a filosof, že má na problémy zajímavé úhly pohledu, a že řešení problémů celkem umí. Po povodních v roce 2002 měl v Plzni poradnu nebo spíš nabízel psychoterapii pro ty postižené. Já tam šla ze zvědavosti se ho zeptat a nakonec, protože tam nebyl nikdo další, tak jsme měli velkou debatu o tom, co mají dělat vytopení a nevytopení a jak se cítí a kdo má pomáhat a média a tak. Už nevím přesně, jak to bylo, ale vím, že se nakonec všechno tenkrát otočilo a to jsme zvyklá na lecjaké úhly pohledu, tak přesto to byla pro mě škola. Tak tentokrát sice jsme přišla pozdě a už se tam něco řešilo, atmosféra tam byla srdečná a zábavná, seděli v kruhu a řešili, jak najít toho pravého. A kdo koho a jak v rodině týrá a kdo jak komu může pomoct. Jenže mě to tentokrát po předchozích přednáškách nesedlo. Jinak to ale doporučuji. A tak jsem šla pryč po asi 20 minutách a hledala, co ještě navštívím.

Už zapadalo slunce – mystická doba – a tak jsem nikam nespěchala a v tom přišla fotografka, která fotila účastníky na přednáškách. A šla vyrušovat na přednášku. Tak jsem se tedy taky s ní přimotala na přednášku „Jak zvládat stres v moderní době“ (Mgr. Vladimír Halama). A to byl zlatý hřeb dne. Jako bych tam patřila a čekalo se na mě. Je pravda, že jsem mu trošku rozbila jeho koncepci svými připomínkami, ale on je uznal a tak se mi zdálo, že tam mám svou roli. Prakticky to nebylo o stresu jako minutové nebo hodinové záležitosti, ale o duchovní krizi životní. Nebo spíše o krizích, jak v mládí, tak v dospělosti. Z přednášejícího se vyklubal psychoterapeut, astrolog a obdivovatel S. Grofa.

Byla tam paní, která měla problémy s dcerou a myslím, že jí to pomůže najít řešení z rodinné krize. Důležité asi bylo to, že ten, kdo má problém, musí najít vhodného terapeuta, s kterým si rozumí a kterému bez problému svěří své starosti. Ne každému se totiž každý lehko svěřuje. Jde o vzájemné sympatie. Další věcí bylo, že když přijde krize a člověk padá na dno, tak by měl mít nějaký odrazový můstek – své Já tak silné, aby nepropadl do té sebevraždy ať okamžité nebo pozvolné alkoholem, drogami apod.  A to Já se posiluje zážitky, meditacemi, studiem duchovní literatury apod. Člověk by měl pořád vědět, co se s ním děje a včas si dojít pro pomoc.

Takže nakonec to je hodně zážitků za jeden den a sepsané jsou s odstupem času pro větší objektivitu. Snad to někomu pomůže. Mohla bych napsat i o dalších přednášejících, které znám, ale z dřívějška a tak aktuální stav může být jiný a moje vyjádření neobjektivní. V ten den jsem stihla jenom tohle a myslím, že mně to zrovna v této době stačilo.

Pokud budete mít čas a peníze můžete taky příště vyrazit za zážitky.

Věra D. 

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 225

error: Kopírování zakázáno!