O pohybu předmětů zapříčiněný neznámým způsobem...

 

 

 

Když mi bylo asi třináct let, dlel jsem, zcela podle tehdejších zvyklostí, na letním bytě se svými prarodiči v pohraniční vísce severních Čech. Léto ubíhalo, i v rozměrech dětského chápání času, úděsně rychle, a já jsem se často postihoval, jak v duchu proklínám jiřičky, které se houfovaly na drátech, jakoby mi chtěly dát najevo, že doba dolce farniente a toulek lesními samotami se neodvratně chýlí ke konci. V dospělém věku tato vzpomínka vyvolá úsměv, myslím ale, že mi i dnes dá mnoho práce, abych si, zcela analogicky, občas nepletl projev a příčinu. Odpoledne, kdy jsem se poprvé setkal s psychokinetickým jevem (aniž bych samozřejmě toto označení vůbec znal), bylo tak ospalé a rozpálené, jako všechny dny konce srpna toho roku. Seděl jsem pod lípou na zahradě a intenzívně lelkoval. Dobře se pamatuji na to, že jsem byl docela klidný, nikdo po mně nich nechtěl, a tudíž jsem nemusel vzdorovat. Okolo mne byl klid, děda čistil houby, které přinesl z ranní procházky a babička se věnovala jakési ruční práci.

V domku, ve kterém jsme měli již po několik let pronajatou místnost v přízemí, nikdo nebyl. Domácí lidé odešli za prací a ostatní letní hosté byli v lese nebo na koupališti. Náhle se z naší místnosti, alespoň mne to ihned napadlo, ozvala prudká rána, následovaná řinkotem rozbíjeného skla. Zvedl jsem hlavu a uviděl, jak babička rozvážně a beze spěchu položila pletení na lavičku a šátrajíc v kapse zástěry se ubírala ke vchodu. Rozběhl jsem se za ní. Když byly dveře naší místnosti odemčeny, náš první pohled padl na obraz ležící uprostřed místnosti. Zvedli jsme jej a uviděli, že sklo, kryjící barvotiskový obrázek sakrálního motivu, je rozbito a v dlouhých střepech, připomínajících zahnuté drápy obrovské šelmy, zůstalo ležet na dřevěné podlaze. Prohlíželi jsme rám, na kterém byl vrutem připevněn závěsný kroužek — nic nebylo poškozeno. Obrátili jsme zraky ke skobě na zdi — byla na místě. Podivná věc. Proč tedy obraz spadl? Šel jsem k místu, kde obraz předtím visel, a prohlížel celou situaci.

Pod masivní skobou, která pevně vězela ve zdi, stála skříňka, která byla po délce širší, než spadlý obraz. Díky prohnutým nožkám stála asi 15 cm od zdi, přičemž tloušťka obrazu včetně rámu nebyla větší než 5 cm. Nehledě na nepoškozený a na svém místě setrvávající kroužek i skobu bylo velmi podivné, že obraz nespadl za skříňku, když by se tam byl vešel. Uvažovali jsme dále. Pakliže by se obraz nějakým způsobem pootočil a spadl na skříňku, od té se odrazil a pak přistál doprostřed místnosti, musel by zcela nutně porazit nebo poškodit alespoň některé zavařeniny, které, kryty celofánem, stály vyhřadovány na horní desce skříňky jako vojáci. Nic takového se ale nestalo. I kdyby se obraz odrazil tak šikovně, že by nic neporazil, jak je možné, že se vyvlékl kroužek ze skoby bez vnějšího zásahu, jako by nějaká ruka..., to ale není správná úvaha, poněvadž je příliš poplatná našemu chápání. Počítá s tím, že svět je takový, jako my.

Snad zbývá, abych pro nevěřící dodal, že do místnosti neexistoval žádný jiný vchod, že v ní nebylo zavřené žádné domácí nebo jiné zvíře schopné strhnout obraz, a okna — aby v pokoji zůstal chládek — byla pečlivě zavřena. Všichni jsme seděli u rohu domu a viděli jsme velmi dobře jak na vchod, tak na všechna okna naší pronajaté místnosti. Celá záležitost, ač byla spláchnuta pokrčením ramen babičky i dědečka, který mezitím přišel, zůstala ve mně vryta jako podivná příhoda a občas jsem se k ní v myšlenkách vracel. Teprve v pozdějších letech, kdy jsem nasbíral občas nějakou tu zkušenost, jsem si pomalu začal být jist, že nemám žádnou představu o výkladu a příčinách podivné dráhy obrazu, a že se tedy s největší pravděpodobností jednalo o působení mentálních sil na neživé předměty — o psychokinetický jev.

Poselství mrtvého spolužáka

Jedno odpoledne, mnoho let po zmíněné události, jsme s několika přáteli seděli u nás doma. Jeden z nás vzpomínal na svého spolužáka z VŠE, vyprávěl až neuvěřitelné příhody z jeho života (my ostatní jsme ho neznali), a nakonec své vyprávění, možná trochu básnicky přibarvené, zakončil informací, jak tento mladý muž, úžasně nadaný humorem a životním elánem, náhle tragicky zahynul. Slova týkající se jeho smrti nás všechny překvapila, není divu, v mládí je smrt tak daleko, jako kdyby nebyla. V ten okamžik se z kuchyně sousedící s pokojem, v němž jsme seděli, ozvala dutá rána.

Bleskem mi vytanula v mysli vzpomínka na obraz ležící ve střepech na zemi. Vběhl jsem do kuchyně a horečnatě jsem se rozhlížel, kde uvidím důsledek poselství odjinud. Na první pohled bylo všechno v pořádku, nikde žádné střepy, nikde žádný nepořádek, všechno se zdálo být na svém místě. Otočil jsem se zpět a chtěl se vrátit. Do zorného pole mi padl koš na odpadky, stojící vedle dveří. Přesně uprostřed, na vypouklém víku z plastické hmoty, stála malá lahvička východoněmeckého žaludeční-ho likéru.

Nebyla v naší kuchyni jediná, další dvě stále ještě trůnily na sektorových skříňkách a tvářily se jakoby nic, ale ta lahvička, která stála uprostřed vypouklého víka, se mi vysmívala. Smála se mé beznaději to všechno pochopit. V rozměrech běžného uvažování jsem nebyl schopen přijít na způsob, jakým opustila likérová lahvička své místo na skříňce, překonala vzdálenost 30 centimetrů k okraji a pak spadla na koš, který byl vzdálen od hrany závěsné skříňky dalších 40 centimetrů, zatímco obě další lahvičky zůstaly na svých místech. To ale nebylo ještě to nejhorší. Když jsem sáhl na víko, uvědomil jsem si, že svou pružností nejspíše vylučuje, aby se na něm lahvička po volném pádu udržela a neodrazila se kamsi daleko. Zapomněl jsem na svou společnost a věnoval se experimentům. Pouštěl jsem lahvičky z výšky horní desky skřínek na víko odpadkového koše, chtěje prokázat, že se přece nějaká na víku udrží tak, jak jsem tomu byl před chvílí svědkem. Učinil jsem celkem 153 neúspěšných pokusů a pak jsem toho hraní musel nechat. Čtvrtá stejná lahvička už v kuchyni nebyla a mne čekal úklid střepů a rozlitého likéru, a večer nepříjemné vysvětlování, co jsem to zase vyváděl.

Oba popsané příběhy mají cosi společného. Vždy se v nich jednalo o pohyb předmětu zapříčiněný neznámým způsobem (pakliže vyloučíme tektonické vlivy a další možnosti, které by se ovšem musely projevit i v okolí), ale zejména o zcela nepochopitelnou dráhu. Nejsem asi žádné významné psychokinetické médium, protože jsem ve svém okolí již žádné další obdobné případy nezaznamenal a jsem tomu rád... I když je pravdou, že média s podobnými vlastnostmi jsou ve světě velmi dobře placena. Jejich osobní svoboda je však často značně oktrojována vojenskými a zpravodajskými institucemi, které se snaží využívat jejich neobyčejných schopností pro pošetilé mocenské zájmy.

Práce s psychokinetickým jevem v Psychoenergetické laboratoři

Pan profesor Kahuda, vedoucí této laboratoře, neměl; a jsem přesvědčen, že ani několik let po své smrti nemá jednoduchou pozici. Na jedné straně mu bylo vytýkáno, že pracuje s jednoduchými až primitivními zařízeními, která mají spíše charakter demonstračních pomůcek než přesných postrojů, což je do jisté míry pravda, v žádném případě mu ale nelze upřít "vědeckou i lidskou poctivost a úžasnou bojovnost na straně druhé. Námitka, týkající se jednoduchosti použitých zařízení, není podle mého soudu důležitá, protože nevíme-li nic o jevech, které zkoumáme, je v podstatě lhostejné, jaký postroj použijeme. Přesné měření samo o sobě přece nemá za výsledek přesné poznání, i když tyto dvě kategorie bývají často slučovány.

Pan profesor začal své experimenty s tzv. Crookesovým radiometrem (Wiliam Crookes — anglický fyzik a chemik), což je demonstrační pomůcka sloužící k předvádění tlaku světelného záření na objekty. Tato základní školní pomůcka je v podstatě evakuovanou baňkou s lehce rotující vrtulkou se čtyřmi lopatičkami, přičemž každá lopatička má jednu stranu černou a druhou stříbřitě lesklou.

Tento přístrojek pan profesor Kahuda používal k demonstraci působení mentální energie, mentálního působení, či jak by se to vlastně mělo správně nazvat. Měl ve své laboratoři několik osob, kterým se tyto záměry dařily, ve většině případů ale potřebovaly delší dobu práce k tomu, aby se s mlýnkem „skamarádily". Když byl mlýnek osvětlen lampou, nebo vystaven působení denního světla, roztočil se a po určitém ustálení otáček se pak točil velmi dlouho. Někteří oponenti sice namítali, že se mlýnek ve svém jehlovém ložisku občas samovolně zadře, nikdy jsem ale osobně tento jev nezaznamenal, a to ani po několikaměsíční rotaci. Půjčil jsem si od svého kamaráda Crookesův radiometr a začal jsem experimentovat. Téměř až do omdlení jsem zkoušel nejrůznější koncentrace, všechno v mém zorném poli mizelo a zůstaly jenom pomalu se pohybující barevné a nepřesně ohraničené tvary. Pokoušel jsem se je nějak v představách vměstnat do evakuované baňky — bez výsledku. Zkoušel jsem meditační techniky jako trátak a zářící bod, vznikající po dlouhém pohledu do plamenu svíce, koncentroval se na pomalu se točící lopatičky — opět marně. Představoval jsem si, jak intenzívně foukám proti směru rotace lopatiček a můj dech prochází sklem, vymýšlel jsem si dlouhou ruku, vyrůstající z mého těla, jak prochází sklem a zastavuje letmým dotykem pohyb protivné vrtulky. Nic. Zhola nic, a to po mnoho a mnoho hodin.

Jednoho dne jsem se seznámil s Richardem. Potkal jsem ho v hospůdce na Malé Straně, a moji přátelé, kteří ho znali lépe, se vyslovili, že by „něco mohl umět". Přisedl jsem si a nechal si od něj vyprávět zajímavé věci, třeba jak si jednou před výlohou Domu potravin na Václavském náměstí představoval pád dortu, zavěšeného na čtyřech vlascích na tácku. Ta fantazie Richardovi připadla velmi směšnou, když tu náhle — dort se zakymácel a už letěl mezi zákusky, v nichž se rozplácl jako v klasických dortových bitvách. Historka s dortem nebyla jediná. Richard mi dále vyprávěl o náhlém pádu pohlednic Prahy ze stojánku ve stánku PNS, i o tom, jak neznámý chodec klopýtl a posléze upadl. Na vše předtím Richard myslel a plastickým způsobem se mu následující situace vybavovala před očima. Uvěřil jsem Richardovu vyprávění a pozval jsem jej do školy, kde jsem připravil experiment se svým crookesmetrem. Předtím jsem si přivstal, aby světelný mlýnek měl čas ustálit svoji rotaci, a netrpělivě jsem na kouzelného Richarda čekal. Když konečně vešel, přešel jsem bez okolků k věci. „Richarde, vidíš tu vrtulku? Tak se tady posaď a zastav ji!" Richard usedl na laboratorní židličku a beze všeho reptání se pustil do práce. Zčervenal, začal se potit, jakoby vpíjel svůj zrak na rotující věcičku v baňce — a ta najednou stála.

Poháněl jsem vrtulku proudem světla z fokusovaného zdroje, který byl napájen stabilizovaným napětím, a každou otáčku jsem tím, jak jednotlivé lopatičky vždy proud světla stínily, registroval na zapisovači pomocí fotonky.

Do nastalého ticha se náhle Richard zeptal: „Ta baňka je uzavřená?" „Ano," odpověděl jsem. „Tak jak jsem ji mohl zastavit?" „Nevím," — přiznal jsem barvu a vzápětí jsem jej požádal o opakování pokusu. Tentokráte byl Richard neúspěšný, ač se snažil viditelně více, než v prvním případě. „Tak vidíš, že to nejde!" vyjádřil svou skepsi a rozhodil ruce do stran.

Řada byla na mně. Začal jsem Richardovi snášet jednotlivé příklady psychokinetických jevů, ubezpečoval jsem jej, že paranormální vlastnosti jsou sice vzácné, ale přesto již dnes značně průkazné, vyprávěl jsem mu o konferencích, které jsou na takováto témata pořádány světovými organizacemi, a vůbec jsem se jej snažil přesvědčit, že to, co se v případě prvního experimentu tak brilantně povedlo, není vůbec nic podivného a nepochopitelného, jak by se na první pohled mohlo zdát. V Richardovi jsem měl vděčného posluchače. Chvilinku jsem počkal, až všechnu tu přehršli informací alespoň trochu vstřebá, a pak jsem jej vyzval k poslednímu experimentu.

Richard se opět pekelně soustředil, zčervenal - a nic se nestalo, když tu se vrtulka náhle začala pomalu, jakoby neochot ně zpomalovat a se stejnou leností se nakonec zastavila, aby jedním koncem své lopatičky, jako vždy, ukázala na zdroj světla. Toto druhé zastavení nebylo zdaleka již tak razantní jako zastavení první. Dlouho jsem přemýšlel, co experimentální sekvence s Richardem znamenala.

Tři fáze jednoho experimentu jako by odpovídaly třem obdobím našeho života:

1. Veskrze důvěřivé dětství a mládí, které neváhá, není naplněno skepsí a nepochybuje o tom, co říkají ostatní. Mnoho věcí nezná, avšak o své neznalosti neví a také není blokováno případnými omezeními, která víra ve „vědecké poznatky" nese s sebou.

2. Dospělý věk naproti tomu přináší jistou skepsi, která nás omezuje v možném rozletu a která vzniká na základě takzvaných „špatných životních zkušeností", ale i vzdělání a výchovy. Jistý stupeň poznání s sebou přináší pýchu na získané poznání a skepsi ke všemu, co poznáno nebylo.

3. Věk starší, který se v čemsi podobá věku dětskému, opět přináší určitou dávku důvěřivosti, vyvěrající ze zjištění, že to, co bylo poznáno, je stejně jen zlomkem toho, co v uplynulém životě poznáno nebylo. Tedy jistý druh skromnosti.

Experimenty s Richardem nebyly jediné, které byly za dob experimentální činnosti Psychoenergetické laboratoře s Crookesovým radiometrem prováděny. Pan profesor Kahuda častokrát uváděl velmi zajímavou historku, která se udala na vysoké škole v Košicích. Pan profesor přednášel před zaplněnou posluchárnou a všichni netrpělivě čekali na závěr, kdy byl slíben experiment. Experimentální osoba, která se má pokusit zastavit větrníček, bude působit z Prahy. Přednáška skončila a na stole byl rozsvícen světelný zdroj, který poměrně rovnoměrně osvětloval všechny tři do řady vedle sebe postavené „větrníčky". Pan profesor oznámil, že zastaven bude pouze prostřední větrníček, oba krajní se budou točit dál, a že celá záležitost vypukne přesně ve čtyři hodiny odpoledne. Zbývalo ještě několik minut. V posluchárně bylo pověstné „špendlíkové ticho" a každý se těšil. Někteří na to, že se experiment vydán, jiní na možnou ostudu. Očekávání houstlo, uplynula šestnáctá hodina, další minuty — a všechny ty větrníčky se točily pořád se stejnou chutí. Pan profesor, tak jako vždy, neztratil chladnou hlavu a prohlásil, že náhradní termín je stanoven vždy po dalších deseti minutách. V šestnáct deset se opět nic nepřihodilo. Mnozí již asi nevěřili, když tu v šestnáct dvacet se začal prostřední větrníček zpomalovat a za nadšeného potlesku auditoria se po několika minutách úplně zastavil. Krátce nato přišla zpráva, že pan profesor má velmi urgentní telefonát z Prahy, a když se za chvíli vrátil, celou záležitost vysvětlil. Jan volal, že kvůli telefonu z nemocnice nemohl v prvních termínech vysílat informaci, a proto se soustředil až ve třetím termínu.

Tato experimentální zkušenost napovídá některé velmi zajímavé skutečnosti. Předně do určité míry vyvrací hypotetickou možnost, že zastavení točícího se větrníčku způsobuje někdo z jeho nejbližšího okolí, a proto je pravděpodobné, že na skutečném zastavení měl podíl vzdálený aktér. Druhá indicie je také velice provokující: z Prahy do Košic je vzdušnou čarou něco přes 500 km a obě tato města leží v přibližně stejné nadmořské výšce 200 metrů. Kdybychom uvažovali přímočarý pohyb hypotetického paprsku energie, schopné zastavit rotaci větrníčku, pak bychom museli připustit, že tato energie musí mít schopnost projít několika sty kilometrů kompaktní žuly českého masivu a rozličným materiálem karpatského oblouku. Současná fyzika zná jediné částice, které jsou takového výkonu schopny — neutrina, elementární částice s nulovou, nebo téměř nulovou klidovou hmotností. Takovéto částice by se ale pak musely zachytit v subtilní aluminiové fólii lopatiček větrníku — a proč tak předtím neučinily ve hmotě nejméně miliardkrát větší? Podivné, že? Je pochopitelně možno předpokládat jakési odrazy v atmosféře, což je stejně hypotetické, neboť jsme prozatím neuvažovali přesnost zásahu 5 centimetrů, tedy hodnoty, které zdaleka není dosahováno ani při dnešních vojenských zkouškách laserů na vzdálenosti 100 — 150 kilometrů. Samé problémy.

Historie psychokinetického výzkumu ve světě

První etapu kvantitativních experimentů s psychokinetickým jevem lze datovat do období 1934 až 1950. V těchto letech byly prováděny především experimenty s hracími kostkami, přičemž přání nebo vůle experimentální osoby byla zaměřena na to, aby určitá strana kostky byla po dopadu stranou horní. Tyto experimenty prováděl především J. B. Rhine od roku 1934 a první výsledky publikoval až po devíti letech. Během vícenásobných experimentů bylo prokázáno, že nejlepších výsledků (t.j. nejméně pravděpodobných) bylo dosaženo při počátečních sadách každé výzkumné práce. Kostky byly v těchto experimentech házeny z volné ruky, nebo pomocí kalíšku. Tato jednoduchá metoda byla často hodně kritizována, přičemž jedním z kritizovaných bodů byla skutečnost, že v případě označení číselných hodnot kostiček důlky je vždy strana s vyšším číslem lehčí a proto má zvýšenou tendenci se objevovat samovolně, tj. bez možného psychického působení, nahoře.

Druhá etapa výzkumů (1951 — 1969) byla již prováděna pomocí poněkud odlišné technologie: pro míchání kostek a jejich hod bylo sestrojeno zvláštní zařízení, umožňující zvýšení objektivity, a současně byla zaznamenávána poloha každé kostky. Tato metodika umožňovala zřetelnější vyhodnocování psychokinetického jevu.

V letech, kdy jsem se začal zabývat studiem parapsychologie a kdy jsem si nechával posílat ze Západu knížky v balících pracích prostředků a sám je ze svých cest do zahraničí pašoval mezi špinavými ponožkami, jsem se setkal s prací Haakona Forwalda, norského elektroinženýra, který se psychokinetickému jevu věnoval 20 let. Sestrojil si zařízení, které umožňovalo automatický hod, nebo lépe vysypání krychliček z různého materiálu na měřicí plochu. Používal vždy 6 kostiček a po pádu na cílovou plochu, označenou milimetrovou sítí, určoval pozici každé z nich. Během let učinil desetitisíce experimentů a vyhodnotil je. Zjistil, že některé kostičky se odchylují vlivem mentálního působení více a jiné méně, podle toho, z jakého materiálu byly zhotoveny, a to v nezávislosti na své hmotnosti nebo hustotě. Objevil i další závislost. Určité kovy se odchylovaly více a jiné méně. Nejmarkantnější odchylky od statistického chování zjistil v případě olova a vizmutu. Forwald konstatoval, že dřevěné kostičky pokryté vrstvou kovu (zabalené do kovových fólií) se odchylují při dopadu na cílovou plochu tím více, čím jsou kovové vrstvy silnější, ale od určité tloušťky fólie se již průměrná odchylka v podstatě nezvyšuje. Závěry, které H. Forwald učinil, nebyly nicméně přijaty, neboť se neprokázalo, že by měly nějakou obecnější platnost.

Třetí etapa výzkumů psychokinetického jevu se týká výzkumů po roce 1969. Toto období je již charakteristické používáním nové techniky, počítačů s generátory nahodilých čísel. V poslední době se výzkumu psychokinetického jevu nevěnovaly pouze renomované hvězdy — jako pověstný a fenomenální Uri Geller. Rozsáhlé výzkumy jsou konány vedle toho také s osobami a priori bez významných schopností, které jsou v rámci zkoumaného souboru schopny vykázat nadpravděpodobnostní výskyt studovaných paranormálních jevů. Je samozřejmě jednodušší ignorovat „statistickou významnost" experimentů, než pohybující se zlatý prstýnek (Kulagina) nebo ohýbající se kovové předměty (Geller). Celková vlna zájmu a nové experimentální možnosti vyvolaly další studie, kterým se podařilo zařadit výzkum psychokinetického jevu na úroveň výzkumů a teorií o mimosmyslovém vnímání (ESP).

Milan Smrž

Obr.1 - Richard při experimentech s Crookesovým radiometrem.

Obr.2 - Záznam napětí fotonky zastiňované lopatičkami Crookesova radiometru v závislosti na čase. Každý vrchol představuje úplné otevření cesty paprsku světla do fotonky. Na průběhu je naznačen začátek mentálního působení. Jeden centimetr na originálním záznamu je roven 5 sekundám. Zastavení rotace je reprezentováno rovnou čárou.

Gemma č. 4, roč. 1992

 

 

 

***

 

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 219