Kanibalismus včera a dnes

Kanibalismus je vzájemné pojídání členů jednoho druhu. Tento jev se vyskytuje nejen u zvířat, ale i u lidí. V případě lidského kanibalismu hovoříme o „anthropofagii“, neboli lidojedství.

Kanibal, v doslovném překladu ze španělštiny – jedlík, kanibalismus – pojídání lidského masa lidmi, lidojedství.

Jméno „kanibalové“ použil poprvé Kryštof Kolumbus (1451-1506), když tak nazval skupinu kmenů, žijících v Karibiku, kteří používali za potravinu i lidské maso.

Kanibalismus jako černá nit provází celou historií lidstva. V minulosti byl rozšířený mezi mnoha kmeny.

V roce 1967 americká antropoložka Christy Turnerová navštívila arizonské místní muzeum, aby se zabývala pozůstatky kostí zaniklého kmene, jenž žil před asi 400 lety. Turnerová došla k závěru, že muži a ženy, jejichž kosti pečlivě studovala, nezemřeli přirozenou smrtí, ale byli zabiti a sněděni. Jejich kosti byly nejprve pečeny a pak rozdrceny, aby z nich byla vyjmuta dřeň, což bylo považováno za pochoutku.

Aby závěry potvrdila, Turnerová udělala sérii srovnávacích pokusů s kostmi zvířat, které byly pečeny, a stopy na rozdrcených kostech byly stejné. Turnerová došla k závěru: zástupci arizonských kmenů byli kanibalové. Toto zjištění vyvolalo vášnivou debatu, která trvala po tři desetiletí.

V současné době vědci přiznávají, že kanibalismus v dějinách lidstva nebyl ničím výjimečným ani neobvyklým.

Tim White, americký antropolog, prováděl archeologické vykopávky v Arizoně. Studie ze zbytků kostí nalezených v kulturní vrstvě, přivedlo vědce k závěru, že předkové indiánského kmene Hopi, který žil na tomto území po staletí, se zabývali kanibalismem.

White došel k závěru, že hlavní příčinou kanibalismu v tomto kmeni nebyl hladomor nebo nedostatek potravin, ale teror, který měl zastrašit a podmanit si okolní kmeny.

Předci plemene Hopi zabili svého – jiné kmeny je pokorně poslouchaly. Slabší kmeny se nebáli smrti samotné, ale přemohl je a ochromil strach z toho, že budou sněděni.

Archeologickým výzkumem indiánských osad na coloradské planině byla objevena velká koncentrace lidských kostí: 2106 úlomky kostí, pozůstatky 17 dospělých a 12 dětí. Kosti byly v kulturní vrstvě odpovídající stáří asi 800 let. Ke studiu kosti byly poprvé vědci použity nejnovější forenzní techniky.

Závěr vědců byl smutný: lidé jedli svůj vlastní druh.

Vědci zjistili, že nejprve byla obětem utnuta hlava a jejich tělo bylo pečeno na ohni.

Američtí výzkumníci v 40 lokalitách, kde byly prováděny archeologické vykopávky, ukázaly jasné známky kanibalismu.

V roce 1994 archeologové v jeskyních Atapuerca na severu Španělska, vykopali pozůstatky primitivních lidí z doby před 800.000 lety.

Jak vědci zjistili, bylo to sídliště „heidelberského člověka“ – předchůdce moderního člověka. Už ovládal řeč, používal nástroje, nosil oblek. Mezi zajímavými nálezy bylo objeveno i množství lidských kostí v tzv. „jámě s kostmi. “ Většinou to byly kosti dětí a dospívajících obou pohlaví. Původně se předpokládalo, že lidé zemřeli na nějakou nemoc, nebo byli zabiti v útoku sousedních kmenů. Důkladným prostudováním těchto kostí se ukázalo, že obyvatelé holdovali kanibalismu. Stopy na kostech naznačovaly, že maso z kostí obětí bylo seříznuto kamennými noži naostřenými zvláštním způsobem, a tyto nože se nacházely ve stejné jeskyni. Oběti byli mladí zástupci sousedních kmenů.

Obr. Kanibalka. Práce Leonarda Kerna, 1650

Vynucený kanibalismus

Existují dvě hlavní formy kanibalismu: existenční a nábožensko-magická. Nejstarší forma kanibalismu je existenční. Ta byla praktikována ještě v časných stádiích doby kamenné a později tuto formu kanibalismu lze považovat za výjimku, během hladomoru, katastrofy nebo války.

Případy kanibalismu jako jediné možnosti fyzického přežití lidí byly zaznamenány – během obléhání Paříže hugenoty v roce 1595, během třicetileté války (1618-1648), za ústupu francouzské armády z Ruska v roce 1812, nebo v obleženém Leningradu (1941-1943). Je to tvrdá skutečnost života…

Také trosečníci, aby nezemřeli hlady, byli nuceni jíst těla svých padlých kamarádů.

13.října 1972 se v chilských Andách v důsledku špatnému počasí zřítilo letadlo, narazilo do hory v nadmořské výšce 11.000 stop. Čtyři členové posádky a 12 cestujících zahynuli okamžitě, 29 přežilo. Byla jim zima a hrozil hlad.

Během prvních deseti dnů hledali jídlo v zavazadlech. Když jídlo došlo a trosečníkům hrozila smrt hladem, rozhodli se jíst mrtvoly padlých kamarádů.

Na pomoc byli posláni nejsilnější z přeživších, dva vrcholoví sportovci: 22 letý Nando Parrado a jeho přítel Roberto Cannessa. Pro zachování svých sil si vzali s sebou lidské maso. Za deset dní urazili více než 70 km zasněženými horami. Záchrana přišla až po 72 dnech, kdy bylo ještě naživu 15 lidí.

V roce 1996 bylo v deník „Trud“ popsán případ, kdy se žena, která zůstala v hornatém terénu v důsledku havárii, byla nucena jíst své děti, které zemřely hladem. Po záchraně se žena brzy vdala, měla děti a vedla šťastný život.

Slavní kanibalové

Historické dokumenty ukazují i jména některých „slavných“ kanibalů.

Ve Skotsku, v XV. století, rodina Bean Hallowse jedla převážně lidské maso náhodných poutníků a vařil je kotli mimo své obydlí v jeskyni poblíž Edinburghu. Strávníků v rodině Beanů byla celá řada: hlava rodiny, jeho manželka, osm synů, šest dcer a 36 vnoučat. Pokud je možné věřit kronikám, tato rodina za 42 let snědla více než tisíc lidí. Když se na všechno přišlo, byli všichni odsouzeni k trestu smrti, včetně dětí. Každý člen rodiny byl vystaven mučení, rozčtvrcen a poté spálen.

V roce 1874 Spojené státy zaznamenaly první odsouzení za kanibalismus.

Tímto mužem byl muž Alfred Packer. V únoru on a jeho společníci šli do hor hledat vzácné minerály, ale o pár měsíců později se vrátil domů jen on.

Jeho verze o ztrátě jeho společníků vypadala nepřesvědčivě.

Packer byl podezřelý z vraždy společníků a začalo vyšetřování. Nakonec se přiznal, že snědl svých pět společníků, když došly potraviny a nebylo nic k jídlu. Alfred Packer byl za kanibalismus odsouzen k 40 rokům ve vězení, ale osvobodili ho brzy – v roce 1901. Do současnosti v USA funguje „Společnost přátel Alfreda Packera.“

Vládce Středoafrické republiky Jean Bedel Bokassa (1921-1996), se odlišoval od všech panovníků na africkém kontinentu extrémní krutostí. Když byl v roce 1989 svržen, mezi 13 body obžaloby proti němu byl i kanibalismus. Říkalo se, že na jednom bohatém banketu bylo hostům podáváno lidské maso pod rouškou hovězího masa či zvěřiny na porcelánu z Limoges. Po svržení byly v jeho paláci nalezeny chladničky s lidským masem. V roce 1996 Bokassa zemřel, proklínajíc vězeňskou kuchyni.

V roce 1981 světový tisk oznámil odporný zločin, spáchaný v Paříži 30 letým japonským studentem Issei Sagawa: zabil holandského studenta René Hartevelta a postupně ho snědl. Zbytky nešťastné oběti pohřbil v Boulognském lese. Sagawa byl zatčen, ale byl prohlášen za duševně nemocného.

Byl umístěn v psychiatrické léčebně nedaleko Paříže, odkud ho v roce 1986 vyzvedli bohatí příbuzní a přepravili do Japonska. Sagawa si pobyl v psychiatrické léčebně 15 měsíců a poté byl propuštěn.

Sagawa je nyní jedna z japonských celebrit. Napsal tři knihy: „Pařížské spojení lásky“, „V mlze“ a „Dopis Sagawy,“ publikoval „Slovník kanibalismu“, a napsal řadu článků, kde odhaluje děsivé detaily svého strašného zločinu. Kupodivu, všechny jeho spisy měly obrovský úspěch a nezpůsobily odpor mezi čtenáři. Navíc, Sagawa byl nejpopulárnějším TV hlasatelem v Japonsku.

V prosinci 2003 v Německu proběhl soud, který šokoval celý civilizovaný svět. Za kanibalismus soudili 40 letého Armina Meiwese, počítačového programátora. Ten našel svou oběť na internetu.

V roce 2001 Meiwes vydal oznámení, že hledá muže, netradiční sexuální orientace, souhlasícího s tím, že bude sněden. Je překvapující, že řada lidí reagovala na toto oznámení.

Šetření ukázalo, že v klidném městě Rothenburg se k „jednání“ k Meiwesovi dostavilo nejméně pět lidí, ale v některých ohledech se nedohodli a odešli domů. Ale obyvatel Berlína, spolupracovník velké firmy, také programátor, Bernd-Jürgen Brands, všechny podmínky splnil a dobrovolně dal souhlas ke konzumaci. Nejprve Meiwes a jeho oběť společně připravili exotické jídlo, připravené z těla Brandse, a společně povečeřeli. Toto „samojedění“ bylo natáčeno videokamerou, a Brands souhlasil s vlastním zabitím. Meiwes nakrájel tělo, část snědl, část uložil do chladničky, zbytek pohřbil na zahradě. Když policie odhalila tuto vraždu, Meiwes byl uvězněn. Pak se ale zjistilo, že v německém trestním zákoníku není žádný článek, který by umožňoval trest za kanibalismus. Během soudu Meiwes nijak nelitoval svých skutků. Verdikt – 8,5 roku vězení. Ve vězení Meiwes začal psát knihu.

Obr. Os Filhos de Pindorama: Kanibalismus v Brazílii v roce 1557 

Moderní kanibalové

Případy existenčního kanibalismu neupadly do zapomnění, člověk není ještě zcela oddělen od svých dávných zvířecích zvyků. Tisk čas od času děsí své čtenáře strašidelnými zprávami o moderních kanibalech. Zpravidla jde o lidi, kteří klesli až na dno lidské společnosti, pod vlivem alkoholu a drog, lidi, kteří ztratili svou lidskou tvář.

V roce 1991 byl zatčen v USA „sériový vrah“, 31 letý Jeffrey Dahmer. Vrah a kanibal za posledních 13 let spáchal 17 vražd. Po vraždě Dahmer své oběti rozčtvrtil a jedl. Když agenti FBI přišli na stopu vraha, a vpadli do jeho bytu, našli v mrazáku a ledničce torza čtyř zabitých lidí, čtyři oddělené hlavy, sedm vyvařených lebek.

V roce 2006 v Sydney skončil proces, který šokoval celou australskou společnost.

Soud odsoudil jistou Catherine Knight k doživotnímu vězení za to, že tato žena zabila svého manžela, a pak z něj připravila oběd. Vražda byla spáchána v roce 2000 – žena zasadila kuchyňským nožem svému muži 27 bodných ran. V tomto příběhu je zarážející to, že žena pozvala předem své dospělé děti na oběd, kde je nakrmila pokrmy připravenými z jejich otce. Naštěstí ke konzumaci nedošlo – zabránila tomu policie.

V naší době se v tisku objevují případy i existenčního kanibalismu. Jíst lidské maso degraduje lidskou osobnost. Tyto strašlivé skutečnosti se dostávají na povrch až v důsledku šokujících soudních procesů.

V roce 1996 v Novokuznětsku Alexander Spesivcev společně se svou přestárlo matkou zabil a snědl 13 dívek.

V Severodvinsku jakýsi Mariev snědl svého přítele.

V roce 1999 50 letý Alexandr Zapjancev z Čeljabinska, pracující na jatkách, zabil kamaráda, se kterým chodil pít a pak velkoryse pohostil všechny na ubytovně kotletami. Byl odsouzen jen za jednu epizodu kanibalismu, ale předpokládá se, že Zapjancev snědl více než jednu osobu.
Ve stejném roce v Kazachstánu vznikly dva případy kanibalismu.

V obci Alga 40-letý muž zabil při pití společníka, a pak společně s dalšími pijany, jako by se nic nestalo, pokračoval v pití a připravil z masa zabitého občerstvení.

Ještě neutichlo pozdvižení z tohoto zločinu, a objevil se další případ existenčního kanibalismu v centru města Alma-Ata.

Lékař, při procházení svého obvodu, v bytě rodiny Uzbajevých, skládající se ze čtyř žen, upozornil na nepříjemný zápach, připomínající mrtvolný. Lékař oznámil své podezření na policii, a ta našla ve skříni, čtyři mumifikované mrtvoly žen, u kterých byly snědeny vnitřnosti. Jak se ukázalo, matka a její tři dcery jedli své příbuzné, kteří k nim přišli na návštěvu.

V červenci 2006 v Moskvě 29-letý rodák z Krasnodaru, jistý Alexander Pojyarkov zabil a stačil do svého zatčení sníst vnitřní orgány 69-letého známého dokumentaristy Eugena Zorina.

Na konci prosince 2000 byl zaznamenán případ kanibalismu v Minsku: skupina 6 lidí, mezi nimiž byly dvě ženy, během večírku spáchali vraždu bezdomovce a konzumovali části jeho těla. Lékaři uznali tuto skupinu kanibalů zdravými. Byl to první případ kanibalismu v Bělorusku.

Náboženský kanibalismus

Náboženský a magický kanibalismus se objevil později než existenční, když v primitivních společnostech vznikla náboženská víra.

ědci popsali dva typy nábožensko-existenčního kanibalismu: Vlastní endocannibalismus – pojídání členů vlastní skupiny a exokannibalismus – pojídání lidí z jiných, často nepřátelských, skupin.

Pojídáním některých částí těla mrtvých nepřátel, zajatců, svých mrtvých příbuzných, měly jejich síla, odvaha a další pozitivní vlastnosti, přejít k nim.

Některé rituály, při kterých se pojídali nepřátelé, znamenaly jakýsi druh ochrany. Sníst svého nepřítele znamenalo, že se nepřítel už nebude více ukazovat.

S největší pravděpodobností na základě těchto úvah Aboriginové na Havaji snědli anglického mořeplavce Jamese Cooka (1728-1779). 14. února 1779 byl Cook v potyčce s domorodci zabit. O týden později, skupina domorodých válečníků pod vedením náčelníka připlavala k anglickým lodím a předali britským námořníkům ohlodané kosti jejich kapitána.

Ostrovy Fidži jsou v naší době oblíbeným místem pro bohaté rekreanty.

Milovníci exotiky možná netuší, že asi před 150 lety zde vzkvétal kanibalismus.

Ukázalo se, že za celou dobu snědli pouze jednoho bílého muže – britského misionáře, Thomase Bakera. 21.července 1867 misionář šířil křesťanství mezi domorodci v obci Tui Navatusila na ostrově Viti Levu. Neznal však zvyky domorodců, a tak nedopatřením vytáhl z vlasů hřeben místního vůdce. Dotknout se ale hlavy náčelníka je na Fidži přísně zakázáno. V roce 2003 obyvatelé této vesnice pozvali potomky Thomase Bakera a požádali je o odpuštění za krvavé hostiny svých předků.

U Aztéků bylo Slunce patronem vojáků. Aby se udobřilo, a pod jeho záštitou se vítězilo, dávali mu Aztékové za oběti lidská srdce a krev. A zbytek těla snědli kněží a šlechtici. Ještě v XVI. století, Aztékové zabili a jedli zajaté nepřátele.

V některých tajných afrických společnostech, jejichž symbolem byl muž-leopard nebo muž-krokodýl, bylo pojídání lidského masa nezbytnou podmínkou příslušnosti k sektě.

V roce 1994 byli v Jižní Koreji odsouzeni členové gangu k trestu smrti za únos, vraždu a snědění pěti lidí. Během výslechu se jeden ze zločinců přiznal, že jedli své oběti, aby se potlačila lítost, ale zároveň zvýšila jejich vlastní odvaha.

V Indii dodnes působí strašná sekta „agora“, jejíž členové považují konzumaci lidského masa za cestu k osvícení. Členové této sekty vytahují z řek utopence, nebo získávají těla těch mrtvých, které někdo nestačil spálit, nebo za hlubokých nocí na pohřebních hranicích hledají v popelu zbytky lidského masa.

Ruský cestovatel Vitali Sundakov (1957) ještě na konci XX. století, žil s kanibaly v Irian Jaya v Indonésii a na Papui-Nové Guineji, a protože k nim Sundakov přišel s mírem, nikdo z domorodců se mu nepokusil způsobit újmu na zdraví.

V dnešních světových náboženstvích se zachovaly zakrnělé projevy náboženského a magického kanibalismu. Například v křesťanství, obřad přijímání – pojídání chleba a červeného vína, symbolizuje tělo a krev Krista.

 

Obr. v titulku – Kanibalská hostina na ostrově Tanna, Nové Hebridy