Důvěrně … z onoho světa

Popularita Raymonda Moodyho vzrůstá. I v poště se stále častěji objevují dopisy, v nichž je v té či jiné podobě zmínka o jeho „Životě po životě“.

• „Když jsem zemřela, mé vědomí vyteklo z mého těla a zůstalo viset pod stropem resuscitačního oddělení. Pozorovala jsem, jak se lékaři pokoušejí oživit mé mrtvé tělo, slyšela jsem, jak diskutují, zda má smysl v tom dále pokračovat. Pak jsem pocítila, že dole v hale nemocnice sedí má sestra a pláče, protože jsem zemřela. Zamířila jsem k ní svým vědomím skrze železobetonové steny, aniž jsem pocítila nějaký odpor. Bylo mi v tom stavu nepopsatelně dobře a nechtělo se mi vracet k bývalému pozemskému životu, ale začalo mi být líto sestry a jakási síla mne znovu vrátila do mého fyzického těla…“
• „Pocítila jsem, že přichází smrt, a hned poté se můj duch, mé vědomí jako by oddělilo od těla a za nepříjemného hluku se velkou rychlostí řítilo tmavým uzavřeným prostorem vstříc jasnému světlu…“

Přibližně taková vyprávění lidí, kteří se ocitli ve stavu klinické smrti, zaplňují knihu lékaře psychiatra, doktora filosofie Raymonda Moodyho „Život po životě“. Vznikla na základě 150 vyprávění lidí dotázaných autorem. Všichni byli oživeni buď poté, kdy u nich byla konstatována smrt, nebo byli blízko smrti v důsledku nehody nebo nemoci.
Je zřejmé, že podobné výzkumy nemohou sloužit jako přesvědčivý důkaz existence „záhrobního života“.

Ale je třeba odvrhovat je ze zvyku jako něco nevědeckého, třeba jen proto, že jsou v rozporu s materialistickými představami o životě?

Spíše právě naopak: je mnohem příjemnější uvažovat o možnosti pokračování vlastní existence, než propadat chmurným úvahám o nevyhnutelném odchodu do nebytí.

Nejsme odborníky v dané oblasti, a proto si dovolíme takto uvažovat. Nicméně si myslíme, že kterýkoliv dostatečně soudný člověk nezavrhne docela teorii možnosti existence rozumu mimo fyzické tělo, dokonce ani tehdy ne, je-li tato teorie v příkrém rozporu s jeho vnitřním přesvědčením. Světová věda neposkytuje fakta ani „pro“ ani „proti“.

Dokonce i tehdy, jsou-li úvahy o „onom životě“ jen krásnou pohádkou, přece jen mají právo na existenci. Lidstvo nemůže žít bez pohádky, legenda o nesmrtelnosti musí existovat. Mnozí vědci materialisté dnes dokazují ze svých pozic, že ve vesmíru může existovat množství forem, lze-li to tak nazvat, „nehmotného“ života. Naše fyzické tělo nám tedy může sloužit pouze jako jakási dočasná „líheň“ pro formování a vyzrávání našeho rozumu. Poté zralý rozum vysvobozený ze zemřelého těla v podobě koncentrované energie přijímá jinou podobu života.

Tohle všechno opět není nic jiného než naše předpoklady, hypotézy. A co na to řeknou odborníci pracující v oblasti reanimatologie? Jak mohou komentovat vyprávění lidí z knihy R. Moodyho, kteří se ocitli na prahu smrti, a naše úvahy na toto téma?

S těmito otázkami jsme se obrátili na kandidátku lékařských věd, pracovnici Ústavu všeobecné reanimatologie Akademie lékařských věd SSSR Galinu Vladimírovnu Alexejevovou:

Formule „to není možné, protože to není možné nikdy, nebo proto, že já tomu nevěřím“ neobstojí při posuzování jevů, které současná věda nedokáže vysvětlit. Víme o člověku příliš málo a s rozšířením a prohloubením našich poznatků o něm se stále více přesvědčujeme o nedostatečnosti těchto vědomostí. Podle všeho je sokratovské „vím, že nic nevím“ věčné.

Co se týče jevu, o němž zde hovoříme, zatím existuje pouze zkušenost, ne-ohraničená přísným (známým) rámcem, a jistá neuspořádaná statistika. Hovoří o tom, že někteří lidé, kteří se ocitli v kritickém stavu si skutečně mohou „vzpomenout“ na to, co se s nimi dělo v době, kdy se jejich okolí domnívalo, že nemocný zemřel. Rovněž je známo, že část „vzpomínek“ lidí rozdílné povahy, kteří patří do různých sociálních skupin, je shodná (chodba, roura, tunel, světlo na konci tunelu, přání „nevracet“ se zpět do tohoto světa, tíže při „návratu“, hlas přicházející shora, pocit povinnosti, který nutí vrátit se). U žen jsou „vzpomínky“ častěji laděny do sféry každodenního rodinného života, u mužů do oblasti profesionální. To je statisticky věrohodné, přestože v jednom i v druhém případě se mohou vyskytnout výjimky. Vztah k náboženství nepochybně rovněž hraje podstatnou úlohu v podobě „vidění“: lidé z oblastí s pravoslavnou vírou „vidí“ ve svých halucinacích anděly, anděly smrti, „božskou zář“, „zářící obraz“, „Jeho“ atd. Přitom není věrohodné zákonitosti v tom, že by nábožensky zaměřené halucinace vznikaly jen u věřících.
Ani lékař, ani nemocný, který přežil kritický stav, téměř nikdy nemůže říci, v jaké fázi umírání, obživnutí nebo v jaké fázi po oživení se objevily ty či ony „představy“, pocity. Jenom ve výjimečných případech může člověk po „návratu z onoho rozměru“ vyprávět o svém „umírání“.

Postupující porucha funkce mozku při umírání má určité zákonitosti na různých úrovních a systémech mozku. To společné, co se objevuje ve vyprávění nemocných, patrně do jisté míry odráží tyto společné zákonitosti. Je třeba poznamenat, že nemocní, kteří vzpomínají na proces umírání, zažili krátkodobé případy „kyslíkového hladu“ – infarkt myokardu s kriticky nízkým krevním tlakem, krátkodobá zástava krevního oběhu: „…tělo se stává lehkým, pocit, že člověk vysoko stoupá, kdesi v dálce pronikavě znějí hlasy lékařů, slova a věty jsou ještě zřetelné, opakují se ozvěnou, potom zůstávají daleko dole, začíná prudký pohyb těla vzhůru a kupředu k oslepujícímu nebi, po stranách jsou břízy, jejich koruny jsou vysoko, všechny barvy jsou čisté, nikdy předtím ani potom se člověku nepodaří uvidět takovou bělost kmenů a zeleň listí. Pohyb se stále zrychluje, stromy a listí se slévají dohromady, tmavnou, mění se v tunel, vepředu je jasný světelný záblesk! A dál už nic… Probuzení je strašné a proto nežádoucí, olověná tíha spoutává celé tělo. Hlasy okolostojících je slyšet „skrze vatu“, oči nelze otevřít. Otevírám oči. V celém těle je únava, rozlámanost…“

Domnívám se, že „vidění“ našich nemocných nepotvrzují ani netvrdí, že existuje jiná forma života. Spíše vypovídají o tom, jak málo víme o svém životě, jak je krátký a mohl by být v mnohém lepší než je, a že do určité míry to závisí na nás.

A co se týče noosféry, „vyššího rozumu“, mně osobně bylo příjemné pomyšlení, že nejlepší lidské vlastnosti existují dále alespoň v podobě nehmotných forem. To, že nebyly objeveny, je zřejmě výtkou na adresu fyziků.

E. Melnikovová, N. Varsegov

Článek E. Melnikovové a N. Varsegova byl publikován 26. ledna 1989 v Komsomolské pravdě. V témže roce, ve 12. čísle časopisu Nauka i religija, se v rozhovoru s Galinou Vladimírovnou Alexejevovou vrátila ke stejnému tématu autorka L. Volkovová. Z jejího materiálu vyjímáme:

• – Galino Vladimírovno, jak se díváte na práce R. Moodyho?

– Dříve jsem na ně pohlížela s nedůvěrou. Přečetla jsem si materiál v novinách, a zdálo se mi, že mu není znám dostatek případů, aby na tom mohl stavět hypotézu. Ale knihu „Život po životě“ jsem četla s velkým zájmem. Možná proto, že já sama jsem se tímto problémem začala zabývat a pocítila jsem jej jaksi zevnitř. Pochopila jsem, že Raymond Moody je svým způsobem odvážný člověk, jestliže se pustil do tohoto úkolu: vždyť jenom shromáždit takový materiál není snadné.

Sestavili jsme u nás dotazník pro nemocné, kteří zažili klinickou smrt, a mezi obvyklými otázkami o zdraví, údaji o proudění krve a EKG se objevila otázka, co si pamatují ze stavu, kdy byli považování za mrtvé. Ukázalo se, že pouze 10 procent si pamatuje, co se s nimi tehdy dělo. Ale ne každého z nich se podaří přimět k vyprávění: komu by bylo příjemné bavit se na takové téma? Pamatuji se, že jedna z žen opakovala: „Bojím se vzpomínat. To, co bylo, bylo odporné“.

• – Řekněte nám, prosím, shodují se vidiny našich nemocných s tím, jak je popsal Moody?

– Popisování těchto vizí u různých lidí má shodný charakter – obyčejně je to černý tunel, světlo na konci tunelu, hlas, který působí jasným uklidňujícím dojmem, přání nevracet se. Vyznání zde zřejmě do určité míry ovlivňuje podobu „vidění“: věřící křesťané vidí při svých halucinacích anděly, anděly smrti, božskou zář, boha. Avšak halucinace náboženského charakteru nemají jen věřící osoby.

Raymond Moody vnesl systém do zkušenosti umírání. Popisuje to takto:

„Člověk umírá, a ve chvíli, kdy jeho fyzické utrpení dosahuje vrcholu, slyší, jak jej lékař prohlašuje za mrtvého. Slyší nepříjemný hluk, hlasité zvonění nebo bzučení a zároveň cítí, že se velkou rychlostí pohybuje černým tunelem. Poté náhle pociťuje sebe vně svého fyzického těla, avšak doposud v bezprostředním fyzickém prostředí, vidí svou tělesnou schránku z odstupu jako nezúčastněný divák. Po nějakém čase se vzpamatovává a postupně si zvyká na svou novou situaci. Všímá si, že má tělo, avšak zcela jiného druhu a se zcela jinými vlastnostmi než to fyzické tělo, které opustil. Brzy k němu přicházejí duše jiných lidí, aby jej přivítaly a pomohly mu. Vidí duše zemřelých příbuzných a přátel, a před ním se objevuje zářící bytost, z níž vychází taková láska a teplo, s jakým se nikdy nesetkal. Tato bytost mu klade otázku, dovolující zhodnotit celý jeho život a provází jej prchavými obrazy nejdůležitějších událostí života, které defilují před jeho očima.

V jedné chvíli zjišťuje, že se blíží k jakési překážce nebo hranici představující patrně rozhraní mezi pozemským a dalším životem. Avšak cítí, že se musí vrátit zpět na zemi, že hodina jeho smrti dosud nenastala. V té chvíli se brání, neboť získal již zkušenost jiného života, nechce se vracet. Je naplněn pocitem radosti, lásky a klidu.

Přes svou nechuť přece jen splývá se svým fyzickým tělem a vrací se k životu.“

• – Galino Vladimírovno, jaký je Váš názor na tento systém?

– Když s ním Moody vystoupil, poznamenal, že každý případ stavu blízkého smrti je individuální, posloupnost nemusí být dodržena, ale stejné prvky se vyskytují v každém případě. Potvrzují to i naše pozorování. Co se týče hloubky prožitku, kontaktu se zářící bytostí, domnívám se, že to nesouvisí s délkou klinické smrti, nýbrž se založením člověka, s jeho duševní úrovní.

Jde o to, že při nehodách není vždy možné konstatovat zástavu srdce, protože při tom obvykle chybějí přístroje. Ani lékař ani nemocný téměř nikdy nemohou říci, v jaké fázi umírání, obživnutí, nebo v jaké fázi po obživnutí se objevily ty či ony pocity.

Pokračující porucha mozkových funkcí během umírání má jisté zákonitosti na různých úrovních a systémech mozku. Je pravděpodobné, že to společné, co se vyskytuje ve vyprávění nemocných, odráží do určité míry tyto obecné zákonitosti.

Nezapomínejte: nemocní, kteří se upamatovávají na proces umírání, zažili „kyslíkový hlad“, který přináší nahromadění toxických látek, což v počátečních stádiích vyvolává zvláštní stav euforie: pocit lehkosti těla, zřetelnost představ.

Podobné stavy mohou nastat i při narkóze. Žena, která během operace ztratila mnoho krve, barvitě líčila, jak plula po temné řece a vedle v loďce plulo dítě. Kdosi neviditelný jí řekl hlasem, jakým hovoří roboti, že až dítě zemře, uleví se jí. V jejích vidinách to tak skutečně bylo…

• – Galino Vladimírovno, četla jsem Váš rozhovor v Komsomolské pravdě. S jakým ohlasem se setkal?

– Lidé reagovali různě: někomu se zdálo, že takové články zatemňují mozky, druzí uvěřili v posmrtný život. Ale domnívám se, že „vidiny“ našich nemocných nepotvrzují snad ani tak, že existuje jiná forma života, jako nás nutí k zamyšlení nad tím, jak málo víme o člověku. Jeden dopis mi připadal zvláště zajímavý.

„Můj otec se v mládí nachladil, když v listopadu lovil na limanu. Vesnický lékař jej vyšetřil a upozornil příbuzné, že se blíží jeho konec. Lékař přivolaný z města potvrdil jeho slova. K ránu otec zemřel. Pozvali kněze, ale ten z nějakého důvodu nezačal s obřadem, řekl, že je třeba posečkat. Otec tedy ležel vedle vlastní rakve mezi příbuznými, kteří se sjeli na pohřeb. Pátý den zasténal a otevřel oči. Matka, která všechny ty dny proplakala, se mu vrhla na hruď a on jí tiše řekl: „Teď budu žít.“ A vyprávěl, co se s ním udalo.

Kdosi zaklepal na okno a řekl: „Stepané, pojď ven!“ Za oknem byl známý jezdec. Vsedli na koně a přijeli na louku ozářenou jasným světlem. Přivítalo je mnoho lidí. Nějaká žena se od nich oddělila. Byla to teta Dionýsie, která zemřela před dvanácti lety. Řekla: „Stepane, proč jsi sem chodil, ještě nepřišel tvůj čas.“ „Mám hlad.“ – „Jdi k těm lidem, dají ti najíst.“ Ale dříve, než došel ke stolu, byl syt. A pak k němu přistoupila jiná žena a řekla: „Musíš nám přivézt Ivana Buruna. Máš na to pět dnů, jestli ho nepřivezeš, zůstaneš s námi.“ Dlouho hledal Burunův dům a nemohl jej nalézt, až jej nakonec napadlo popustit uzdu a kůň jej sám přivedl k domu. Otec zaklepal. Ivan Burun vyšel a sedl si za něj. Přivítala je ta žena, vzala otce stranou a začala mu říkat ponaučení, že je třeba žít v lásce k bližnímu, v pátek se postit a nakonec dodala, že otec bude žít ještě 63 let.

To vyprávěl otec lidem shromáždivším se okolo něho a matka tiše vzdychla: „Ivan Burun včera zemřel.“

Náš otec byl pracovitý a velmi dobrý člověk. My děti jsme pečovali o jeho zdraví; v roce 1983 onemocněl a tiše skonal. Bylo mu 84 let.“

• – Je zde popsán charakteristický případ stavu blízkého smrti?

– Ano, je tu všechno, jasné světlo, zemřelí příbuzní, proroctví. A všimněte si ještě jazyka, je takový expresívní, jako když se vypráví epos. Vidina je jasná, emocionálně prožívaná, každý detail je plastický, něco takového nelze zapomenout.

• – Hovoříte tak, jako kdybyste sama něco podobného prožila.

– Ne, na resuscitaci jsem se nedostala, ale zažila jsem také zvláštní případ.
Jela jsem na služební cestu do K. Letěla jsem malým letadlem L-410. Letěla jsem podél Volhy, zemi zakrývala hustá mlha. Vzdušné víry mě ukolébaly, ale usnout jsem nemohla. Znepokojovala mne jediná myšlenka: „Co mne čeká na klinice, dokážu nemocné pomoci?“

A v tomto stavu mezi bděním a snem jsem náhle jasně uviděla místnost s nabarvenou podlahou a v rohu postel, železnou s bílými vypuklinami, nepochybně z dob před válkou. Vyprávím to tak podrobně proto, že ve skutečnosti takové drobné detaily neregistruji, mám slabý zrak. Na posteli leží dívka nevšední krásy. Leží jaksi podivně, hrudní koš má podložený polštáři. Zdálo by se, že život v ní ještě doutná, ale já odkudsi vím, že dívka zemřela. A už jsem v K., jsem v tomto městě poprvé. Na prahu nemocničního pokoje náhle vidím, že všechno je mi tu povědomé: postel, nemocná, to, jak leží s hrudním košem podloženým polštáři. Do taktu kyslíkového přístroje se zachvívaly velmi dlouhé nadýchnuté řasy. Ale elektroencefalograf vykresloval rovnou čáru… Přišla jsem pozdě.

• – V medicíně je tolik směrů, proč jste si zvolila resuscitaci?

– Je pro mne kvintesencí boje protikladů. Život a smrt jsou zde vždy vedle sebe. Každý případ je extrémní.

• – Od každého z vás to musí vyžadovat obrovské psychické vypětí!

– Práce resuscitátora je i fyzicky neobyčejně náročná: je třeba dělat mnoho rychlých pohybů, automatických a zároveň momentálně reagovat na všechny změny. Podle údajů amerických vědců je psychické vypětí resuscitátorů mnohem vyšší než u zkušebních pilotů. Pravda, my máme jiná kriteria: mladí šedivějí kolem třicítky a kolem čtyřicítky mají nezřídka infarkty.

• – Nemáte v úmyslu změnit zaměstnání?

– Nikdy mě něco takového nenapadlo. Přišla jsem na zdejší oddělení Botkinské nemocnice už jako hotová odbornice psychoneuroložka a hned jsem pochopila, jaké jsem měla štěstí: kolektiv mladých lidí, kteří si navzájem rozumějí takřka beze slov, důvěra prověřená těmi nejsložitějšími situacemi, tady se nevyskytl případ nesvědomitého přístupu k práci. Na čas se nikdo neohlížel: vzpomínám si, kolik hodin jsme bojovali o život dvacetiletého chlapce s těžkou srdeční chorobou, pětkrát odcházel ze života, pětkrát jsme jej oživili…

-jív-

Časopis Anomal 1/1991